V téměř dočasný druhý domov se letos, byť jen pracovně, proměnila Olomouc pro uznávaného režiséra, herce a pedagoga Miroslava Krobota. Natáčel tu film Šnajdr a nyní se s ročním zpožděním konečně podařilo v Moravském divadle uvést jím režírovanou hru podle novely Vladimíra Körnera, která měla včera premiéru. „Mám z toho dobrý pracovní pocit, což je hrozně důležité,“ pochvaluje si umělec.

Nabídku Moravského divadla na režírování Zániku samoty Berhof jste zprvu chvíli zvažoval. Přemlouvali vás?

Nebylo to tak divoké. Hodnotil jsem své časové možnosti, protože toho mám opravdu hodně. Člověk zvažuje síly, jestli se do toho pustit. Šel jsem do toho nakonec i ze zvědavosti. Uvědomil jsem si, že zhruba posledních patnáct let jsem pracoval jen s herci Dejvického divadla v Praze. Byl jsem proto zvědavý, jak to bude fungovat s lidmi, které vůbec neznám. Pracovně i osobně.

A funguje to?

Doufám, že ano. Je moc hezké se na něčem domlouvat a začínat si rozumět.

Umělecký šéf činohry Roman Vencl prozradil, že když vám nabízel režii v Olomouci, rozhodující bylo i jméno autora Vladimíra Körnera.

Ano. Vladimír Körner je naprosto upřímný a nekompromisní. Na věci nahlíží bez myšlení na diváka, bez toho, aby to mělo úspěch nebo bylo vysoko v žebříčcích. Čímž je samozřejmě docela těžko stravitelný, nebere si žádné servítky. No a pro mě je tím hrozně zajímavý. I když to třeba cítím malinko jinak, respektuji ho a vlastně se mi to velmi líbí.

Přípravy uvedení hry komplikoval covid, původně měla mít premiéru minulý rok na podzim. Je ještě něco, s čím jste se museli vypořádat?

Odklad je samozřejmě velmi nepříjemný, když je na něco člověk připravený, a potom se to o rok odloží. Ale já jsem rád, že lidé tomu byli věrní a že se nám hru podařilo udělat podle původních záměrů.

A je naopak něco, co vás mile překvapilo?

Nevím, jestli se umím mile překvapovat. Mám z toho ale dobrý pracovní pocit, což je hrozně důležité. Pokud se podaří, že to bavilo i spolupracovníky a herce, že je pro ně tato práce něčím zajímavá, tak jsem spokojený.

Co pro vás bylo v této hře největší výzvou?

Abychom dokázali Vladimíra Körnera interpretovat jakoby současněji. Aby to nebyl jen obrázek, který o něm diváci mají z filmu a nečekali by nic jiného. Samozřejmě jsme to nemuseli za každou cenu dělat jinak. Svoboda interpretace je v jeho případě hodně těžká.

Příběh hry se odehrává bezprostředně po skončení druhé světové války, přesto je dílo stále aktuální a nadčasové. Čím?

Uvědomil jsem si, jak běh velkých dějin, které jsou plné válečných konfliktů, často odskáčou lidi, kteří jsou na obou stranách boje. A vůbec nehodnotím, která je správná a která špatná. Tito lidé se vlivem velkých dějin dostanou do situace, která je pro ně neřešitelná a většinou skončí špatně. Tohle se děje po celém světě bez ohledu na čas a na okolnosti.

Máte rád válečnou nebo poválečnou literaturu?

To bych úplně neřekl. Možná ze sentimentálních důvodů vyhledávám spíše věci, které se týkají zdejšího kraje nebo Jeseníků. Je to i nesmírně vzrušující, například hranice Sudet a Hané. Třeba moji maminku dal děda ke strýčkovi do školy, aby se učila česky, protože žili na hranicích Sudet a učila by se jen německy. To jsou strašně zajímavé věci, které se člověka osobně týkají. K tomu vztah určitě mám.

Jste pracovně hodně vytížený, jaké jsou vaše další plány?

Čekají mě velké věci. Mám v Brně dělat operu Kouzelná flétna, kterou jsem nepatřičně slíbil, ale vlastně se na to hodně těším. A mám i velkou nabídku na dlouhodobé filmování, o kterém zatím nechci mluvit. V tuto chvíli je to práce asi tak na dva roky.

Petra Černobílová