Opera Fidelio představuje v Beethovenově tvůrčím repertoáru dílo s nejkomplikovanější historií. Vídeň, která na počátku 19. století platila nejen za metropoli rakouského císařství, ale z širšího úhlu pohledu představovala hlavní umělecké centrum celé Evropy, se po vpádu Napoleona v roce 1805 otřásla v základech a její kulturní život oslábl. Byli to právě vojáci a důstojníci napoleonské armády, kteří tvořili hlavní část posluchačstva při premiéře Fidelia (původně zkomponovaného pod názvem Leonora ). Nebylo tudíž žádným překvapením, že jejich omezenému hudebnímu vkusu, lačnícímu po lehké, rozptylující italské hudbě, těžkopádná tragika Beethovenova hudebního výrazu zůstala cizí a představení skončilo neúspěchem. Následovalo několik repríz, všechny ale stihl velice podobný osud. Beethoven se přesto opery oslavující sílu ženské oddanosti nevzdal a následujících 9 let se jí v různě intenzivních tvůrčích cyklech dále věnoval, opakovaně ji přepisoval a tříbil její složité morální ideje, aby se její obnovené premiéry, tentokrát již s ustáleným názvem Fidelio, dočkal až v roce 1814 v hlavním sále vídeňského Divadla u Korutanské brány.

Značnými změnami za těch bezmála deset let prošlo libreto, které bylo z původních tří dějství zúženo na dvě, a několik konkrétních árií či obrazů. Zdaleka nejvýrazněji se však proměnila především podoba úvodní předehry. Mezi první verze patřila, na poměry operní hudby, mimořádně rozsáhlá a takřka „wagnerovsky“ dramatická instrumentální skladba, která byla v konečné verzi nahrazena podstatně střídmější a posluchačsky přívětivější kompozicí. Ta se svojí nenucenou jednoduchostí blíží spíše hudbě Mozartově než hudebním strukturám ze zlatého věku romantismu, který Beethoven ve svém druhém tvůrčím období (do nějž řadíme rovněž konečnou verzi Fidelia ) již definitivně předznamenal.

Fidelio je operou, jejíž úspěch přímo stojí a padá na kvalitním hudebním provedení. Jevištní ztvárnění příběhu si totiž žádá spíše komorní pojetí, zatímco apelativní směr hlavních idejí, jimiž dílo proklamuje nejdůležitější lidské hodnoty, kterými jsou podle autorů svoboda a láska, vyžaduje naopak pojetí opulentní. Režisér Josef Novák – vědom si této skutečnosti – zvolil cestu úplného jevištního minimalismu, takže scéna je nezřídka kdy zcela prázdná nebo zahrnuje pouze nezbytné rekvizity pro dotvoření atmosféry či zpřesnění divákovy orientace v prostoru. Klíčovou úlohu z hlediska scénografie tedy sehrává osvětlení, často zacílené na konkrétní místa herecké akce, zatímco zbylé části scény jsou zaplněny kontrastní tmou. S motivem černé a bílé je pracováno rovněž u kostýmů Marty Roszkopfové, jež dopomáhají zdůraznit kontrast mezi svobodou a tyranií, představovanou temnými vězeňskými kobkami. Největší díl divácké pozornosti si však suverénně uzurpuje Beethovenova hudba, která je natolik silná a osudově zabarvená, že společně s výkony zpěváků i navzdory absenci výraznějších jevištních prvků či atrakcí bez problému utáhne téměř tří hodinovou délku inscenace.

Je zjevné, že na úroveň hudebního nastudování byly už vzhledem k povaze libreta, v němž jednoznačně převládají proklamativní ambice před těmi dějotvornými, kladeny mimořádné nároky. Šéf operního souboru Miloslav Oswald se složité partitury chopil velmi sebevědomě a předvedl svěží dirigentskou práci. Instrumentální party jsou nastudovány s akurátní přesností, zvláště v žesťové sekci se dočkáme vyložených lahůdek, ze kterých si nejhlasitěji říká o slovo doprovod lesního rohu během první árie Leonory.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří včlenění jedné z původních verzí předehry před finální obraz. Nejde o jev ojedinělý, ovšem ani zcela běžný. Poprvé se k tomuto kroku odvážil Gustav Mahler, když rozsáhlou instrumentální skladbu, kterou Beethoven do konečné verze opery nezařadil, pravidelně uváděl ve Vídeňské státní opeře coby právoplatnou součást partitury k Fideliovi. Část dirigentské obce se této odvážné inovace dodnes drží, mnozí dirigenti ji však ignorují a Beethovenovu jedinou operu uvádějí v její konečné podobě. V případě Moravského divadla lze rozhodnutí o navázání na Mahlerovu dramaturgii bez větších pochybností vnímat jako smysluplnou, neboť teprve během třináctiminutové skladby (hrané při zatažené oponě) plně vynikne téměř bezchybně vybalancovaná dynamika, patrná především v hlasitěji položených partech. Celkově vzato je právě žesťová sekce v čele s dominujícími lesními rohy dynamicky výrazně nadřazena zbytku orchestru, aniž by však dirigentské vedení připouštělo přehlušování ostatních nástrojů. Divák si tedy může plně vychutnat Beethovenovu symfonicky bohatou hudbu v jejích tklivých i burácivých rovinách.

Stranou nezůstávají ani zpěváci. V roli Florestana vyniká Jakub Rousek, který charakter neprávem odsouzeného vězně a milujícího manžela naplňuje typologicky i pěvecky. Jiří Přibyl je možná trochu utopen v typově ne úplně přesně obsazené roli starého žalářníka Rocca, jemuž svým pronikavým výrazem a pevným postojem vdechl mladistvé charisma, se kterým snad nemohli počítat ani libretisté. Hostující Martin Bárta je pěvecky přesný a podmanivý, herecky však místy prkenný a spíše než k opernímu vystoupení inklinuje jeho výkon ke koncertnímu přednesu. Barbora Řeřichová v roli Leonory dokáže na diváka nejspolehlivěji přenášet silné emoce. Výstup, v němž odhalí před Florestanem a jeho věznitelem svoji pravou totožnost, patří ostatně k nejemotivnějším momentům opery. Její výkon však chvílemi trpí přílišnou strnulostí a chybějící pohybovou dynamikou, již si postava odhodlané a za ideály lásky bojující ženy žádá. Koneckonců je možná poněkud na škodu, že zpěváci více nevyužívali prázdné scény a namísto dynamických výkonů vsázeli vesměs na jistotu v podobě koncertně laděného přednesu. Otevřený způsob režie rozhodně nabízel prostor k výraznějším hereckým prvkům, než kterých se nakonec ve Fideliovi dočkáme.

To jsou však v konečném součtu jen drobné vady na kráse. Z dlouhodobého hlediska jde rozhodně o jednu z nejpovedenějších operních inscenací Moravského divadla. Nemá výraznějších slabin, nic v ní nepřebývá, jde o poctivé řemeslo s nespočtem silných emotivních momentů a s výborně odvedenou hudební složkou. Nezbývá než doufat, že se Beethovenova jediná opera, v kontextu světové operní hudby hraná spíše zřídka, udrží v repertoáru Moravského divadla co možná nejdéle, neb jde o skvělý počin – nejen Beethovenův.

Michal Kadlec