Čím vás opera Modrovousův hrad oslovuje?

V první řadě hudbou. Je to přesně ten styl, který se mi líbí. Moderní opera, která ale není přehnaně divoká. Zajímá mě i obsahově. Je zaměřena na téma, kterým se v tuto chvíli zabývám, a to je tranzice. Přemýšlím nad tím, kdo je muž a kdo je žena, jak jsou vnímáni ve společnosti, jaké se k nim pojí předsudky a stereotypy, zároveň i, jak muž a žena je jednotka. Myslím, že do jisté míry je v každém člověku zakořeněn princip ženy i muže, a přemítám, jak je důležité si to přiznat. 

Vždyť na mužích jsou ženské stránky krásné, stejně jako na ženách ty mužské. Vyznění opery, tak jak ho vnímám já, je, že pokud si Modrovous bere na hrad ženu, aby jí ukázal sedm zamčených komnat, přeneseně mluví o tom, že když si muž do svého života připustí ženu, je vlastně celistvý. 

Moodrovousův hrad je poměrně krátká opera, takže se vždy doplňuje ještě nějakým dílem. V Moravském divadle zazní spolu s tvorbou Zoltána Kodálye. To je poměrně neobvyklé. Proč jste vybrala zrovna Tance z Galanty a Sbory pro mužské hlasy a jak inscenaci dokreslí?

Celá inscenace je rozdělená do čtyř částí. Začínáme sborem od Kodálye, pak odehrajeme samotnou operu, následují Tance z Galanty a na konci uslyšíme další mužský sbor. Vycházeli jsme z toho, že dělat operu samotnou, která má asi hodinu, by nemělo smysl, protože je příliš krátká. A zároveň pro mě jako režisérku a tvůrce nedávalo smysl nalepit na to nějakou další operu. Vznikl by z toho rozpolcený večer, kdybychom uměle hledali nějaké pojítko. Rozhodla jsem se, že spíše udělám jakési dovysvětlení Modrovouse, jelikož nekončí úplně katarzně, ale spíše depresivně. Nic se nikam neposunulo, konec je stejný jako začátek, což se mi vlastně moc nelíbilo. Rozhodla jsem se přidat Tance z Galanty, patnáctiminutovou symfonii od Kodálye, a vytvořit jakési vzkříšení a dovysvětlení příběhu, a tím i odlehčenější konec, který také lépe dokresluje mou ideu, že když muž ve svém „hradě“, ve svém srdci a mysli, přijme ženu, je to svým způsobem happyend. 

Návštěvníci se tedy mohou těšit na zajímavý maďarský večer.

Ano, diváci se seznámí s tvorbou dvou talentovaných Maďarů, kteří žili ve stejnou dobu, znali se a navzájem se ovlivňovali. Bartók operu napsal v roce 1911. Odkazuje na pohádku bratří Grimmů, která je slavná ve Francii. U nás kupodivu moc známá není, asi kvůli svému morbidnímu námětu, a ani já se s ní předtím nesetkala. Kodály pak svá díla napsal zhruba o dvacet let později. 

Čeká nás tedy asi hodina a půl svižné hudby, která má větší dramaturgický cíl, než kdybychom zinscenovali jen operu samotnou. 

Pro jakou věkovou skupinu je inscenace určená?

Rozhodně to není něco, co by bylo nepřístupné, myslím ale, že optimální věková hranice je od 15 let výše. Opera je symbolistní, dotýká se tématu identity. Aby se nad tím člověk mohl blíže zamyslet a měl z toho nějaký požitek, ideální je věk, kdy začíná řešit svou sexualitu a dospívá.

Opera je symbolistická, při jejím zpracování je přípustných více výkladů. Sám Balázs původní strašidelnou pohádku transformoval do podoby mystického až psychologického dramatu, anebo ještě lépe do abstrahovaného dialogu mužství a ženství. Může si tedy každý divák odnést jiný zážitek?

Ano, doufám, že to tak dopadne. To je vždy to nejlepší, co dílo může přinést. Opera přináší více možností, jak si ji vysvětlit, a každý člověk to vnímá přes sebe – přes to, co zrovna řeší, jaký je, čeho si všímá a co z toho vytahuje. Zároveň si myslím, že to je hodně univerzální. Téma propojení mužských a ženských principů je prazáklad všeho bytí, komunikace, biologie, dialogu. 

I když opera vypráví o dvou bytostech, já ji vlastně vnímám jako příběh o jednom člověku. O Modrovousovi, který musí pokořit sám sebe, svou pýchu a stud, aby si přiznal ženství. Někdo si může myslet, že to je dialog muže a ženy, někdo to bude vnímat jako horor o vrahovi a jeho obětech. A někdo si může myslet, že to je psychologická, až jungovská, analýza jednoho člověka. Možností, jak to vnímat, je určitě celá řada. 

Pavlína Dočkalová, Tisková mluvčí/ PR