Méně známý Bizet v Olomouci vypráví o zakázané lásce 

Divá báze.cz, 19.2.2020

Georges Bizet zkomponoval Lovce perel již ve svých pětadvaceti letech, a ačkoli byli vytvořeni na zakázku, a navíc ve značném časovém presu, jsou dodnes společně s Carmen považováni za jeho nejlepší operu. Téma souboje dvou mužů o srdce vznešené ženy, které v závěru přerůstá do rozměrů antické tragédie, bylo jistě duši mladého skladatele velice blízké. Není tedy divu, že právě zde představil jeden z nejpůsobivějších milostných motivů celé své skladatelské kariéry.


Ansámbl Moravského divadla inscenuje Lovce perel po dlouhých pětatřiceti letech, ovšem zkušeností s Bizetovou hudbou má požehnaně. Ještě v nedávné minulosti zde s velkým úspěchem uváděl Carmen, která se držela v repertoáru několik let a bezpochyby patřila k jedné z nejnavštěvovanějších inscenací. Lovci perel navíc svým zařazením do atraktivního exotického prostředí navazují na linii nastavenou Pucciniho Turandot (premiéra v roce 2014).


Režie Dominika Beneše, který s Moravským divadlem spolupracoval vůbec poprvé, se vyznačuje především úsporným nakládáním s divadelními prostředky, což není pro zdejší operu nikterak netypické. Na úkor velkoleposti výpravy dostávají prostor především zpěváci, jejichž herecké schopnosti a pohybová dynamika vynikají o to více, čím skromněji působí jevištní prostor. Nelze opomenout ani to, že nároky nejen na ústřední trojici jsou znásobeny nastudováním opery ve francouzském originále, což se zdařilo bez výraznějších přešlapů.


Barbara Sabella díky svému živočišnému projevu výborně zapadá do kategorie temperamentních charakterů, což se názorně projevilo například v jejím podání Musetty z Pucciniho Bohémy či Denisy z Mamzelle Nitouche. V Lovcích perel však navzdory svým výrazným rysům představuje postavu křehké a prostým životem nedotknuté kněžky Leily. Přesvědčivým výkonem prokazuje značnou hereckou variabilitu a schopnost psychologické propojenosti s postavou, která v tomto případě vyžadovala intimní výraz.


Daniel Matoušek s Martinem Štolbou v rolích dvou soků v lásce ke krásné Leile, Nadira a Zurgy, spolehlivě drží diváka v patřičném napětí, kterýžto muž nakonec bude vítězem v boji o srdce vysněné ženy. Ačkoli nejsou typologicky kontrastními herci, daří se jim budovat charakterovou rozdílnost svých postav velmi přesvědčivě. Divák je nevnímá jako pouhé rivaly v jednoduše nastaveném milostném příběhu, ale především jako dvě zcela individuální osobnosti, jejichž motivace mohou mít sice stejný cíl, ale způsoby jeho dosažení se liší na základě přirozenosti každého z nich.


Scéně dominuje mohutná nepravidelná a ze všech stran průsvitná konstrukce, ve které je po většinu představení Leila uvězněna na základě své kněžské přísahy. Vyjma postranních řad dveří sloužících k příchodům a odchodům aktérů na scénu jde de facto o jediný trvalý jevištní element. Prostřednictvím častých změn osvětlení a přemisťování konstrukce během přestávek mezi dějstvími je zdůrazňována Leilina odcizenost životu běžných smrtelníků a zároveň její touha do tohoto života proniknout a poddat se své lásce k muži.


Celou inscenaci doprovází motiv bílé šály, kterou je Leila během scény kněžské přísahy obklopena. Stejná šála se objevuje mimo jiné také v samotném závěru, kdy jsou jejím prostřednictvím svázáni dva provinilí milenci čekající na rozsudek smrti. Byť by se tak mohlo zdát, nejde o kýčovitý element, ale naopak o vhodné a vkusné doplnění tragického milostného tématu, jehož ústřední trojice je symbolicky touto šálou propojena.


Ačkoli opera těží z orientálních motivů, a tudíž se v jejím případě může nabízet inscenační důraz na vizuální bohatost, minimalistické pojetí jí naopak dodává bohatost významovou. Díky jednoduchosti scény vynikají osudy a motivace hlavních postav, aniž by se však vytratil kontrast mezi poddanými a vrchností, který je obsáhnut především v rovině kostýmů Evy Jiřikovské. Zatímco lovci perel jsou oděni pouze do strohých šatů, jejich páni mají honosné kostýmy orientálního střihu.


Do exotického konceptu zapadá rovněž choreografie Lukáše Vilta plná svérázných a netradičních pohybových kreací představujících vzývání boha Brahmy. Inscenaci se celkově úspěšně daří vyhnout jevištní strnulosti, a ačkoli je strohá na kulisy a rekvizity, nepůsobí scéna prázdně, což souvisí také s aktivním zapojením sboru do samotného dění a působení ve víru herecké akce.


V souhrnu lze říci, že se Moravskému divadlu podařilo představit méně uváděnou a neprávem nedoceněnou operu ve vyváženém poměru jevištních složek, bez větší kýčovitosti a s důrazem na přímočaré vedení příběhu. Představení na sebe nestrhává zbytečnou pozornost prostřednictvím vizuálních atrakcí, ale právě naopak umožňuje vyniknout kráse samotné hudby a pěveckým výkonům herců.


Michal Kadlec



24.2.2020