Co je důvodem jejího úspěchu? Kdybychom hned na začátku chtěli sklouznout do škodolibé a nepřející ironie, mohli bychom argumentovat nízkými inscenačními nároky. Čtyři herci s rovnoměrně rozloženými party, jednoduchá scéna s několika paravány a dvěma velkoplošnými fotografiemi nočního Manhattanu, a může se začít.

Kdybychom ale úspěch hry viděli jenom v tomto, dopustili bychom se křivdy na autorech – mladém, leč už zkušeném tandemu, který je autorem nejen textu, ale je autorsky podepsán pod režií, scénou, kostýmy i výběrem hudby. Hra tak svou kompaktnostní připomíná Rubikovu kostku, kde se střídají barevné plošky, aniž by byl porušen základní tvar krychle, a kde nakonec všechno zapadne do sebe několika překvapivými tahy.

Divák očekává lehkou konverzační komedii s vtipnými dialogickými přestřelkami ve stylu Oscara Wildea, okořeněné s odkazem na New York jako místo děje Woody allenovským černým humorem. Nastavená zápletka – dva manželé, kteří se vzájemně drží pod krkem smyčkou ďábelsky zauzlené předmanželské smlouvy, odsuzující iniciátora případného rozvodu ke ztrátě veškerého, a to nemalého majetku, požádají své přátele, aby jim pomohli se z této pasti dostat.

Zdá se, že můžeme jenom čekat, který z několika málo lehce předvídatelných konců autoři upřednostní. Zda nechají rozhádané manžely prozřít a uvědomit si, že se milují a že bez sebe nemohou žít, nebo zda vzniknou dva páry nové, které odejdou v záři zapadajícího slunce vstříc lepším zítřkům. Vypadá to, že o mnoho více možností načrtnutý půdorys nedovoluje. Jenže…

Epiteton „mrazivá“ z podtitulu hry si divák poprvé uvědomí v dialogu Niny a Trevora, kdy mu naplno dojde, že nejde jenom o zimní vítr prohánějící se dlouhými ulicemi předvánočního Manhattanu, ale především o chůzi po ledových střepinách bývalého vztahu, které by se každou další vyslovenou větou chtěly bolestivě zařezat, ale do vztahu zmrzlého na kost už nemají kam, a tak zase zpětně zraňují toho, kdo je vyslovil.

Podruhé diváka zamrazí tehdy, když je konfrontován s překvapivým vyústěním, které na jedné straně přinese postavám jistou katarzi plynoucí z poznání, „jak to bylo doopravdy“, ale na druhé straně otevřený konec dá tušit, že k vyléčení všech ran povede ještě dlouhá cesta a stejně po nich zůstanou hluboké a trvalé jizvy.

Hra nicméně po celou dobu zůstává konverzační komedií, která se nese v lehkém duchu a je postavená na hereckých výkonech hlavních postav. Ezoterická Imelda Venduly Fialové je afektovaná a přehrávající, což je ovšem spíš roztomilá stylizace, s níž neúnavná čistička čaker, nositelka všeobjímajícího dobra a vysílačka pozitivní energie řídí laskavou, leč pevnou rukou život svého manžela Artura, navýsost nepraktického profesora historie.

Jeho roli si střihnul pro sebe jeden z autorů Roman Vencl, a možná až příliš v ní připomíná Miroslava Donutila v jeho neustále recyklovaných televizních 3 + 1. S oběma rozevlátými typy přiměřeně kontrastuje dvojice Trevora a Niny, kteří rezignovali na jakoukoliv jinou emoci než nenávist čistou jako stoprocentní etanol a jsou cyničtí až na kost, což svým hereckým projevem dobře vyjádřili Tereza Richtrová a Vojtěch Lipina. Autoři si nehráli na žádnou psychologickou drobnokresbu. Své čtyři postavy črtali lehkou linkou autora komiksových příběhů, který ví, který rys potlačit a který zkarikovat, aby sdělení vystoupilo jasně do popředí.

Závěrem by se dalo říct, že „Když se zhasne“ je jako chůze provazochodce, který neustále vybalancovává smích a beznaděj, banálnost s její vtipnou karikaturou, a na závěr, když divák čeká úsměvné zakončení, předvede mu salto a nechá ho přemýšlet, jestli skokani dopadnou do záchranné sítě nebo který z nich ji mine.

Jitka Brabcová