Dohlédni dna ženské duše…

Divadelní noviny 5/2020

… Tak zní podtitul nejnovější inscenace slavného Lorcova dramatu Dům Bernardy Alby, kterou uvedlo Moravské divadlo Olomouc v roce 100. výročí svého založení. Hru, která poskytuje zajímavé herecké příležitosti pro ženskou část souboru, nastudovala pohostinsky Janka Ryšánek Schmiedtová, donedávna umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče v Ostravě, v součinnosti se svými osvědčenými spolupracovníky, scénografem Davidem Janoškem a dramatičkou Annou Saavedrou, autorkou výrazné úpravy textu.


Saavedra eliminovala explicitní souvislosti s geograficky a dobově podmíněnými zvyklostmi a náboženskými či společenskými zábranami (hra vznikla těsně před Lorcovou tragickou smrtí v roce 1936 a byla poprvé uvedena až v roce 1945 v Teatro Avenida v Buenos Aires). Úprava se soustředí na univerzálnější příběh o ženském údělu, předestírá komorní situaci izolovaného ženského společenství, kde se ovšem paradoxně o ničem jiném nežli o mužích nemluví. Uzavření jeviště do „krabice“ bílého domu s vnitřním atriem, vyzdobeným uschlými stvoly rákosí, evokuje vyprahlost místa a lidí v něm žijících.


Žízeň v různém slova smyslu je jedním ze symbolů příběhu. Všechny ženy se instinktivně upínají k jedinému malému vodovodu, kde hledají svlažení hrdla, rozpálených těl i duší. Nápovědná „temnota“ ve scénografii není. Naopak, barva stěn sídla je laděna do pastelových modrorůžových odstínů a světelný design evokuje doslova tepající žár. O to větší temnota je v duších obyvatelek domu. Vězení nemusí z vnějšku působit ponuře, ale zůstává vězením.


Ve výkladu postav i informací objasňujících zamlčovaná rodinná tajemství dochází k výrazným posunům. Roli „chóru“ či jakési průvodkyně dějem zastává postava nazvaná Žena ve smutku (Natálie Tichánková). Na prázdné scéně nejprve zatančí náznak katalánského tance a poté vystoupá po schodišti na „galerii“ na horizontu a odhrne tam oponu, za níž se tyčí několik obrovských kamenů – nedobytná hradba bránící kontaktu s okolním světem, symbol osudového břemene, a snad i hroby pohřbených nadějí. Odtud Žena ve smutku sleduje a glosuje dění v domě, někdy replikami, které Lorca přisoudil anonymním ženám zvenčí (v originále jich figuruje na dvacet!). Zároveň je hlavní interpretkou atmosférotvorného hudebně-zvukového plánu vytvořeného Vladivojnou La Chia, v němž se zpěv mísí s nedefinovatelnými skřeky (jakési šepoty a výkřiky odrážející se ve zdech sídla). Symbolicky je též černým svědomím nejen Bernardy Alby. Protože každá ze zdejších žen má svůj vlastní neklid, své tajemství.


Interpretace titulní postavy ostatně představuje posun vůbec nejvýraznější. Bernarda Vladimíry Včelné není tou starou drsnou stvůrou, tyranizující své dcery ve jménu pochybné morálky, bigotní nábožnosti a stavovské cti pohrdající ostatními. I když se tím postava stává méně výraznou, je ve svých postojích logičtěji přiblížena dnešku. Je to žena, která o vnějším světě ví velmi málo, v nízkém věku se vdala, porodila, zemřel jí manžel a po osmi letech smutku se vdala znovu, rodila, uzavřená před světem, jednu dceru za druhou. A nyní, ve středním věku, má kromě dcer překypujících hormony na starosti ještě svou bláznivou matku a opět musí strávit osm let ve smutku. Informace roztroušené v textu napoví, že její zesnulý druhý muž si ji vzal pro peníze a byl jí po celou dobu nevěrný: v náruči jiné ženy zemřel a snad dokonce znásilnil vlastní dceru, která následně spáchala sebevraždu a jako přízrak bloudí domem. Z tohoto zázemí vyrůstá nedůvěra Bernardy v okolní svět, proto se před ním snaží své děti bránit, ovšem dosti neobratně.


Úkol je to navíc nadlidský, v situaci, kdy je pro dívky touha zahlédnout, dotknout se nebo aspoň promluvit s mužem až mučivá. Každá ze sester je svým způsobem „handicapovaná“, ať už korpulentností a věkem (Angustias Jany Posníkové), fyzickým handicapem (Martirio Venduly Novákové) anebo pubertální vzdorovitostí (Adéla Daniely Klevetové). Jediným stmelovacím prvkem komunity je služebná Poncia Ivany Plíhalové, která dokáže uvažovat více logicky a prakticky.


Kontrast mezi prezentací navenek a pro sebe je nejlépe patrný v proměně kostýmů. Pro oficiální příležitost, zádušní mši, jsou všechny oblečeny v tradičních černých, bohatých šatech, který neodhalují ani kotník. Doma se dívky převléknou do vyzývavých krajkových minišatů a obují si barevné boty na vysokém podpatku. A to navzdory tomu, že ne pro každou je toto oblečení lichotivé (nejstarší korpulentní Angustias) a boty jsou přinejmenším nepohodlné (především pro handicapovanou Martirio). Neustálé zouvání a obouvání je ovšem součástí soukromých rituálů: emancipace, touhy i trápení. Výrazným tématem se stává protest proti autoritě matky, každá z dcer hraje sobecky sama za sebe. Způsoby, jak spolu komunikují, evokují modelovou situaci společenství, kde se stýkají pouze ženy. Vzájemná žárlivost, pomlouvání, hrubost, tajnůstkaření, bonzování vyústí až v těžko předvídatelnou tragédii. Olomoucká inscenace nabízí opravdu pozoruhodný vhled do ženské duše, i když možná až na dno nedohlédne.


Jana Soprová



3.3.2020