Michal Štípa (zčásti kvůli nedostatku tanečníků, jak sám uvádí) provedl v libretu a partituře škrty. Zkrátil ji právě o řadu divertissement a nadbytečných tanečních výstupů, čímž tento baletní titul zpřístupnil dnešnímu diváku. Hlavní důraz prvního jednání byl kladen na narativní linii libreta, jež bylo vyprávěno skrze množství pantomimických výstupů. Ty však zacházely s mechanickými pohyby tradiční, dnes již vyprázdněné baletní pantomimy bez větších pokusů o její zcivilnění a herecké procítění, kvůli čemuž tyto scény mnohdy vyznívaly nepochopitelně, křečovitě či úsměvně. Nadčasové téma tragické lásky a milostného trojúhelníku v podobě vztahu chrámové tanečnice Nikie a vojevůdce Solora, jenž zhatí bohatá Gamzatti a velekněz Bráhman se tak nepodařilo srozumitelně zprostředkovat. Druhé jednání mělo tradičně abstraktní charakter Solorových vidin vystupujících z opiového omámení. Tento ballet-blanc se zároveň stal jedinou náplní druhého jednání, jelikož se Štípa uchýlil k otevřenému konci a nezařadil Solorovo „probuzení do reality“, které obvykle končí jeho sňatkem s Gamzatti.

Na úrovni výrazu, ale především na úrovni taneční techniky skvěle obstály sólistky Moravského divadla, Emily-Joy Smith v roli Nikie a Yui Kyotani v roli Gamzatti. Příjemným překvapením večera však byl přizvaný sólista Guido Sarno, jehož výkon výrazně převýšil vše, co jsem na sledovaném jevišti v provedení mužských sólistů dosud viděla. Výkony sboru a demi-sól byly nevyvážené a zejména v druhém jednání se na nich podepsala viditelná únava. Není se však co divit. Nároky, jež Bajadéra klade na počet tanečníků na scéně způsobilo, že celý soubor, a to hlavně tanečnice, po celou dobu představení de facto neopustil jeviště. Dirigent nadto často zvolil příliš rychlé tempo, které nerespektovalo potřeby choreografie a tanečníků.

Orientální stylizace pohybu se projevovala zejména v lomených „egyptských“ polohách paží a port de bras a rovněž kostýmy zachovávaly inspiraci orientem zahrnující zdobené baleríny, indické kalhoty, turbany i odhalená bříška tanečnic. Tvůrcem kostýmů i scény je Aleš Valášek, jenž s Michalem Štípou a light designerem Martinem Špetlíkem spolupracoval již na inscenaci Don Quijote pro Národní divadlo moravskoslezské. Hlavní přínos olomoucké Bajadéry spočívá právě v progresivní scénografické práci, která plně respektuje, pro potřeby souboru nedostatečnou, velikost scény. Jeviště Moravského divadla Olomouc zažilo doslova revoluci a vyměnilo s baletem dosud spjaté kašírované i malované kulisové dekorace za light design a současnou scénografii. Ta sestávala převážně z železných opon a portálů s výřezy orientálních vzorů, které nápaditě a pro účely baletu funkčně členily prostor jeviště. Je zřejmé, že balet Bajadéra tvůrcům nemohl poskytnout tolik kreativního materiálu a prostoru, jako jim nabídl Don Quijote. Avšak vezmeme-li v úvahu, že Štípa titul „zdědil“ po bývalém šéfovi souboru Robertu Baloghovi, a nejedná se tudíž o jeho vlastní uměleckou volbu, je zřejmé, že se tvůrci snažili potenciál baletu La Bayadére využít až do krajnosti, aniž by z něj učinili ryze autorské dílo či narušili tradici jeho romantického odkazu.

Hned první premiéra pod vedením nového šéfa baletu se vyznačuje vyšší kvalitou oproti předchozímu standardu souboru. A to nejen v rostoucí čistotě a preciznosti technické práce tanečníků, ale zejména ve scénickém, dramaturgickém a obecně inscenačním řešení. Není pochyb, že s Michalem Štípou přišla nová energie, nové kontakty i disciplína. Premiérou Bajadéry soubor učinil velký posun vpřed, ovšem jedná se stále o krok první a nezbývá než se těšit na kroky další v příští sezoně, která je již zcela v rukou Michala Štípy.

Tereza Richterová