Historie souboru činohra
Historii činoherního souboru otevírá představení Adámkovy Salomeny z 2. září 1920. Zpočátku převládala v hracím plánu česká a světová klasika. Není bez zajímavosti, že již od počátků jsou nedílnou součástí programu i hry pro děti a mládež.
Za devadesát let prošlo souborem činohry mnoho osobností. Profil činohry jako špičkového souboru vytvořil od roku 1931 Oldřich Stibor, který usiloval o aktuální průbojné a divácky účinné a působivé divadlo. Často spolupracoval s olomouckými překladateli, skladateli, kritiky a choreografy. V souboru působili např. J. Toman, V. Minaříková, V. Kleinová, F. Brož, J. Raušer , J. a F. Kurandovi, krátce i N. Gollová a M. Vášová.
Během okupace se uváděla opět česká klasika, ale i např. Ibsen. Po válce se divadlo snaží navázat na Stiborovu dramaturgii. Do souboru přicházejí noví herci – M. Kaisrová, Z. Rozsypalová, J. Šmídová, V. Chramostová, K. Novák, J. Moučka, O. Velen ad. Po roce 1948 se začaly uvádět tendenčně ideově akcentované schematizované hry s budovatelskou tematikou. Na repertoár se dostávají ve větší míře inscenace sovětské provenience. Do souboru přicházejí další výrazné herecké osobnosti: J. Bek, F. Paul, V. Fialová, F. Řehák ad. V letech 1951-53 zaznamenala činohra mimořádný vzestup za vedení Jaromíra Pleskota ve spolupráci s dramaturgem E. Radokem. Do souboru se dostávají V. Bublíková, S. Budínová, B. Franková, B. Čáp, Z. Ornest, I. Racek, F. Šec... Silný a konsolidovaný soubor převzal v šéfovské úloze režisér Karel Jernek a po jeho odchodu Karel Novák. Novákovo období znamenalo pro soubor druhý vrchol jeho poválečné historie. Inscenace zaznamenaly pozornost na celostátní úrovni, což vyústilo odchodem K. Nováka do Prahy. Soubor vedený Jiřím Svobodou se musel stabilizovat novými posilami – členy se stávají J. Barášová, M. Hradská, H. Lančíková, V. Babka, V. Brtna, R. Máhrla, P. Pelzer, M. Rataj, R. Rusev, A. Švehlík, L. Tokoš ad.
Na tvorbě profilu činohry se v dalších letech podíleli Jiří Fréhar, Jan Novák, a Karel Nováček. Herecký soubor prošel v sedmdesátých a osmdesátých letech řadou změn, vystřídalo se několik dramaturgů (R. Lošťák, M. Lázňovský, J. Vedral a do r. 1991 J. Sulovský). Základ souboru tvořili J. Barášová, M. Hradská, I. Koktová, M. Kubisová, H. Lančíková, M. Malecká, M. Procházková, D. Richterová, V. Babka, J. Bartoň, V. Brtna, M. Kahoun, J. Kroc, R. Máhrla, K. Novák, F. Řehák, Z. Vrablík, nově byli angažováni např. P. Soukup, R. Stärz, I. Dufková-Plíhalová, N. Chroboková, J. Novák - Wajda, J. Válková-Janěková, V. Bahník, V. Čech, Z. Dolanský, P. Hekela, M. Hruška, V. Mrva, R. Choc, T. Jirman, ad.
V polovině osmdesátých let vstupuje do olomoucké činohry Jan Burian, který porušil stereotyp obsazování rolí a soustředil se na rovné partnerství herce a režiséra. Mnohé inscenace pozvedly soubor nad úroveň regionální repertoárové scény. Po jeho ochodu se zásadně změnil herecký kádr. Následující sezony byly ve znamení dramaturgického i inscenačního konzervatismu. Po roce 1989 vedli činohru na krátkou dobu Vladimír Puhač a Bedřich Jansa. Divácká krize si přímo vynutila uvádění atraktivních titulů a divácky vděčných komedií. Naděje byly vkládány do Ivana Baladi, který se oprostil od líbivého repertoáru, jeho spolupráce s univerzitou vedla k pozdějšímu vzniku studiové poloamatérské scény Hořící žirafy. Páteř souboru tvořili K. Novák, R. Máhrla, V. Brtna, J. Bartoň, M. Hruška, M. Pánek, M. Hradská, N.Chroboková, J. Barášová, H. Lančíková, H. Franková, I. Koktová, V. Hartlová, I. Plíhalová. Naplno se projevil talent P. Juřici, A. Jastrabana, D. Urbana, F. Čapky, E. Pacolákové, N. Syslové a V. Včelné. Mnozí talentovaní herci , kteří prošli olomouckým angažmá nakonec dali přednost jiným aktivitám (A. Cónová, M. Rataj, E. Daňková, P. Nečas, F. Večeřa, D. Hrbek, P. Hekela ad.). V nedávné minulosti vedli soubor Karel Nováček, Peter Gábor, Václav Klemens, Roman Groszmann, Michael Tarant a nyní Roman Vencl.
Statutární