Šok. Neštiťme se začít text tímto evergreenem bulvárních titulků. Když v březnu loňského roku zazněl nejprve částečný a následně úplný zákaz (nejen) kultury, přesně v tomto stavu se ocitla divadla, kina, muzea, hudebníci i všechny další profese, které s kulturou souvisejí. Snad nikdo, kromě společností, zajišťujících rozvoz jídla, nebyl na nastalou situaci připraven. Ale jakmile prvotní úlek opadl, ukázalo se, že kultura má i v jednadvacátém století svůj příslovečný dar nesmrtelnosti a že, navzdory zákazům, regulaci, snahám o zotročení a všem dalším útlakům, kterým v minulosti čelila, i dnes najde cestu, kterou se vydat.

Dnes můžete vidět stream... Tuhle větu od nás čtete v posledních měsících skoro každý den. Lockdown zcela zavřel divadla, muzea a prakticky veškerou kulturu. Ta se však, se svou schopností nekonečné přizpůsobivosti, už pár dnů po prvních zákazech začala zabydlovat v online prostoru. Není to ono, shodují se olomoucké kulturní instituce. Ale je to aspoň něco, dodávají vzápětí. A jejich vedení se shodne i na tom, že až současná krize pomine, kultura už nebude jako dřív. Ledacos z trendů, které si vynutil nouzový stav, už zůstane. Třeba právě zmiňované online přenosy…

Šok. Neštiťme se začít text tímto evergreenem bulvárních titulků. Když v březnu loňského roku zazněl nejprve částečný a následně úplný zákaz (nejen) kultury, přesně v tomto stavu se ocitla divadla, kina, muzea, hudebníci i všechny další profese, které s kulturou souvisejí. Snad nikdo, kromě společností, zajišťujících rozvoz jídla, nebyl na nastalou situaci připraven. Ale jakmile prvotní úlek opadl, ukázalo se, že kultura má i v jednadvacátém století svůj příslovečný dar nesmrtelnosti a že, navzdory zákazům, regulaci, snahám o zotročení a všem dalším útlakům, kterým v minulosti čelila, i dnes najde cestu, kterou se vydat.

“Když se to stalo, nejprve bylo ticho. Ze dne na den se všechno vypnulo. Bylo to vidět i prostým pohledem z okna, Horní náměstí bylo úplně vylidněné. A stejně tak z naší budovy zmizela hudba,” vzpomíná Jonáš Harman, ředitel Moravské filharmonie. Orchestr měl nachystaný program, zájezdy, před sebou velký festival… “Zpočátku jsme se asi všichni zastavili, ale brzy bylo jasné, že se musí začít něco dít, že nečinnost není možná,” vzpomíná Harman. Nesmrtelnost kultury spočívá v lidech, kteří pro ni dýchají. To se ukázalo i ve filharmonii. “Začalo to tak, že se ozývali jednotliví členové orchestru, kteří sami chtěli něco dělat. Sestavovali komorní soubory, o své vlastní vůli nacvičili nějaký program…” popisuje Harman vstup filharmonie do online prostoru. Velmi podobné příběhy zažívali i jinde. Třeba v Divadle Tramtarie, kde se pustili do výroby vlastních krátkých videoseriálů. Nebo v Moravském divadle, které zanedlouho začalo chrlit vlastní pořady a podařilo se jim vypustit i virální video v podobě písně Nezoufej. Instituce se zkrátka musely naučit celou řadu věcí přímo za pochodu. 

“Za normálních okolností by se k online obsahu přistupovalo úplně jinak,” shrnuje i za kolegy jarní situaci Jonáš Harman. “Takovému projektu by předcházela analýza, hledal by se způsob, jak to co nejlépe postavit, připravila by se kampaň a teprve potom by se šlo s projektem ven. Tohle ale byla nouzová záležitost, úniková cesta.” Za pravdu mu dává i Vladislav Kracík, umělecký šéf Tramtarie. “Jak se střídaly vlny epidemie, střídaly se i vlny toho, jak přistupovat k online prostoru,” míní umělecký šéf Tramtarie Vladislav Kracík. Zatímco jaro se neslo v duchu hledání nových cest, při podzimním lockdownu už se mohli tvůrci opřít o zkušenosti. “A u nás se paradoxně ukázalo, že diváci mají největší zájem o divadlo. Ostatní online aktivity nepřinesly to, co jsme si od nich slibovali,” prozrazuje Kracík. Tramtarie tak už na jaře zpřístupnila videoarchiv svých dřívějších inscenací a posléze se i pustila do kvalitního natáčení těch současných v čemž pokračuje do dneška. “Abychom alespoň nějak zalepili díry v rozpočtu, začali jsme prodávat virtuální vstupenky,” zmiňuje produkční Tramtarie Tereza Matějková. Nezávislé divadlo totiž sice pobírá dotace z veřejných peněz, příjmy ze vstupného jsou ale pro jeho provoz klíčové.

Také filharmonie má nyní online obsah jako svou páteřní činnost. “Když se podíváte do našeho programu, najdete tam streamy naplánované až do konce dubna,” zmiňuje Jonáš Harman. Filharmonie navíc rozhodně streamy nepojímá jako nějaké “béčko”. Před několik dny například uvedla recitál houslového virtuóza Ivana Ženatého. A uvažuje, že pokud se situace nezlepší, do online prostoru přesune i letošní ročník festivalu Dvořákova Olomouc. “Zatím ale pořád doufáme, že se festival uskuteční s diváky,” míní Harman. Podobně smýšlí i Tramtarie. Ta má aktuálně nově nazkoušenou inscenaci Nebezpečné známosti, termín premiéry ale z pochopitelných důvodů zatím není znám. “Samozřejmě, že bychom ji chtěli udělat před diváky, ale pokud bude tahle situace trvat ještě dlouho, online premiéra je určitě ve hře,” potvrzuje Kracík. Moravské divadlo zatím online inscenace nechystá, přestože i ono muselo zrušit už několik premiér. Místo toho zatím sází na mimořádné akce jako byly zmiňované koncerty, k nimž se sluší doplnit ještě jevištní nastudování České mše vánoční, která byla online uvedena 23. prosince.

Zajímavou zkušenost udělali s přechodem do online prostředí v Muzeu umění. To na svých stránkách začalo přenášet nejen přednášky, které by se jindy uskutečnily v sálech, ale také workshopy a dokonce komentované prohlídky aktuálních výstav. "Jednoduše řečeno, máme s tím velmi dobrou zkušenost,” prozrazuje ředitel muzea Ondřej Zatloukal i když dodává, že virtuální prohlídka nikdy nenahradí setkání s originálem. “Paradoxně ale návštěvník, který shlédne prohlídku v online prostoru, může mít větší tendenci následně přijít a vidět výstavu naživo,” domnívá se Zatloukal. U přednášek či workshopů navíc online “účast” bývá vyšší, než by mohla být v daném sále. “Ale znovu opakuji, je to ambivalentní vztah. Je důležité, že máme sledovanost, ale chybí sociální vazba, která je nenahraditelná,” domnívá se Zatloukal.

Vyšší návštěvnost, než by byla kapacita sálu, hlásí i filharmonie. “Například recitál Ivana Ženatého měl hned po uveřejnění na sedm stovek shlédnutí a to číslo se pochopitelně dále zvyšovalo,” potvrdil Jonáš Harman.

Nouzový stav stále platí, všichni oslovení si ale pochopitelně kladou otázku, co bude dál. Až bude vládní PES bezpečně v boudě a diváci a návštěvníci se budou moci vrátit, jak naložit se zkušenostmi, získanými během epidemie? Byla by škoda je zahodit, shodují se všichni. “Každá krize je příležitost. Je to sice trochu klišé, ale je to pravda. My se už dlouho před koronavirem bavili o tom, jakým způsobem zatraktivnit náš obsah na sociálních sítích, jak dál komunikovat s diváky a jak hledat nové. A ukázalo se, že tohle je cesta. Určitě proto některé aktivity, byť v omezené míře, budeme dál dělat. Ale jen jako doplněk, to hlavní pro nás vždy bude, hrát pro diváky tady v sále,” zmiňuje David Gerneš, jak vidí situaci v Moravském divadle. Podobně se na to dívá i Jonáš Harman. “Je jasné, že pokud máme několik set diváků na online přenosu, neznamená to, že tihle všichni se pak oblečou do společenského a přijdou do Reduty,” polemizuje Harman, dle svých slov se však domnívá, že přijít o věrné jádro online diváků, které dnes čítá asi půl druhé stovky, by nebylo rozumné. “Hodně proto přemýšlím, jak se získaným know-how naložit. A nabízí se tu možnost, ten online produkt nějakým způsobem modifikovat. Rozhodně ale neuvažujeme, že bychom třeba přenášeli koncerty s diváky živě na internet, touto cestou bychom jít nechtěli. Ale to, že se tam objeví s nějakým odstupem, by mohla být cesta,” zmiňuje ředitel filharmonie a dodává, že v současné době orchestr na online přenosech nic nevydělává, vše je zdarma. I to by se zřejmě muselo nějakým způsobem změnit. Podobné úvahy se vedou i v Tramtarii. “Asi by nebylo rozumné, dávat na internet inscenace, které mohou lidé vidět v divadle. Ale proč tam neumístit věci, které už mají za sebou derniéru?” ptá se produkční Tereza Matějková. Takový obsah by mohl sloužit nejen jako připomínka pro diváky, kteří si dané představení oblíbili, ale i jako lákadlo, které by oslovilo diváky nové. Tramtarie navíc vstoupila do projektu Dramox, což je tuzemská divadelní obdoba Netflixu a v současné době nabízí špičková představení za měsíční předplatné.

Ve výrobě online obsahu chce pokračovat i Muzeum umění. “My jako instituce jsme se online prostoru věnovali i dříve. Teď nás to samozřejmě popohnalo, ale třeba digitalizace našich sbírek, Facebook, YouTube, to už jsme dělali. Ale posunulo nás to třeba v přednáškové a edukační činnosti. A postrčilo nás to k větší produkci, v čemž budeme rádi pokračovat,” konstatuje ředitel Zatloukal.

Stejně jako je pro diváka divadelní přenos či virtuální prohlídka výstavy trochu “odcizeným” zážitkem, trpí i sami umělci. “Třeba koncert plný energie, který jsme věnovali zdravotníkům, se sice velice povedl, po něm mi ale kolegové říkali, že to byl nejtěžší koncert, v jakém kdy účinkovali. Chyběla jim totiž interakce s publikem. Reakce publika přijde až s odstupem, není bezprostřední, umělci na ni nemohou reagovat,” shrnul David Gerneš. Podobně reagují i filharmonici a herci. Živý kontakt tak zůstane hlavním posláním, shodují se všichni oslovení.

Jan Procházka