Hned tři soubory zařadily v druhé polovině letošní sezony operní hit: Bizetovu Carmen. V únoru měla premiéru v Ostravě, v květnu v Liberci a v červnu v Olomouci. V této souvislosti se hodí výrok toreadora, který nedávno v hlavním městě Mexika před rozzuřeným býkem odhodil mečík i muletu a skokem přes zábradlí arény si zachránil život: „Jsou chvíle, kdy musí člověk hledět sám na sebe,“ odůvodnil svůj útěk. Podobně se v době krize chovají i operní divadla. (Dodejme, že onen mexický toreador se svého řemesla nakonec vzdal a šel dělat něco jiného, méně riskantního.)

Nic proti Carmen, ale na repertoáru ji dosud má také Státní opera v Troškově režii, Národní divadlo nestáhlo stále nepřekonanou Carmen Bednárikovu, na programu ji uchovalo Brno, Plzeň a Ústí. Bez Carmen tak „zůstaly“ jen Opava a České Budějovice. Vedle svůdné španělské cikánky však až příliš chřadnou české opery, jejichž půvab sice není tak dráždivý, ale mají svá kouzla i rafinovanosti. Ze srovnání oněch nejnovějších tří Carmen vychází nejlépe ta olomoucká, což je sympatická paralela vyrovnaného výkonu sportovních týmů ať již na MS v hokeji nebo fotbalu, kde papíroví Davidové porážejí vyhlášené Goliáše v době, kdy standardy nově kalibrují přenosy oper do kin, které ovšem také sázejí na diváckou jistotu (Carmen z Metropolitní opery nebo z Covent Garden v projektu CineMaestro).

Nejlepší je olomoucká 

Olomoucká Carmen je v režii Michaela Taranta dynamická, pulzující, výborně využívá scény Jaroslava Milfajta, jež dění vrství do ochozů rondelu, který se různě otevírá a uzavírá a otáčí. Michael Tarant v Olomouci svůj režijní rukopis dovedl téměř k dokonalosti, vtipně, ba i neotřele domýšlel logikou příběhu.

Ta ostravská je drsná a „současná“ – režisér Marián Chudovský na scéně Jozefa Cillera obnažil technické zázemí jeviště, které zaplnil chladně kovovými pohyblivými konstrukcemi schodišť, skladovými paletami a kontejnery. Vojáci mají soudobé „maskáče“ a samopaly, s nimiž se ovšem zachází hodně vágně (sboristé zřejmě mají ještě „modrou knížku“).

Režisér Václav Věžník v Liberci zvolil nejjednodušší „tradiční“ řešení a šedobetonová scéna Martina Víška barvitý španělský kolorit udusila.

Carmen mladé a krásné

Všechny představitelky Carmen jsou mladé a krásné; každá ovšem docela jiná. Ostravská Zuzana Dunajčanová je živočišně divoká, vášnivá a nezkrotná, opravdová „femme fatale“, před kterou není úniku. Je to ona, kdo vede Josému ruku, která v hospodě u Pastii vrazí nůž do srdce jeho velitele a touto vraždou změní osudově život Josého i svůj. Jen škoda, že režisér Chudovský nedokázal plně využít herecké schopnosti Dunajčanové a spokojil se s prvoplánově lascivní sexualitou. Liberecká Marlene Lichtenberg je chladně vypočítavá mrcha, která dobře ví, co na chlapy zabírá, drží si ale tělesný odstup. Jejímu výkonu příliš nepomohla pěvecká nevyrovnanost jednotlivých hlasových rejstříků. Olomoucká Carmen – mladičká a velice talentovaná Barbora Polášková, vypadá jako půvabné neviňátko, kočička, která umí nejen vystrčit, ale pořádně zatnout drápky, když není po jejím. Do koncepce takové Carmen se velmi dobře hodil její tvárný a technicky zvládnutý vyrovnaný hlas, aniž svým objemem musí zrovna bourat divadlo.

Z představitelů Dona Josého jasně vede ostravský Luciano Mastro. Svým pevným znělým tenorem dokázal obsáhnout lyričtější i dramatičtější polohy role. Jeho José vstupuje do příběhu jako dobře vycvičený voják odhodlaný plnit své povinnosti a končí jako rozervanec neschopný ovládnout svou majetnickou žárlivost. Liberecký Nikolaj Višňakov vsadil na sílu svého hlasu a nevyvaroval se nepříjemné ostrosti. Jeho José působil jako venkovský balík, který se hroutí ve víru neřešitelných situací. Olomoucký Petr Martínek byl Josém nejlyričtějším, až romanticky zasněným mladíkem, který s revolverem v ruce dokonce pomýšlí na sebevraždu, než se odhodlá zabít Carmen. Ani jedno z představení nemělo ideální Micaëlu. Ostravská Agnieszka Bochenek-Osiecka v upjatém kostýmku jako vzorná úřednice, která ovšem příliš neváhá a válí se mezi barely ve vášnivém obětí s Josém, má sice vyrovnaný, ale barevně ne až tak zajímavý soprán. Liberecká Lívia Obručník-Vénossová má pro Micaëlu poněkud ostrý hlas a režisér ji vedl na začátku až k vyzývavosti mezi dotírajícími vojáky. To olomoucká Lea Vítková se chovala zdrženlivěji, bázlivěji, její soprán působil zatěžkaně.Ani obsazení Escamilla příliš nevyšlo. Pavel Vančura v Liberci sice part pěvecky zvládá suverénně, ale vystupoval spíše jako nesmělý sedlák než hvězda corridy. Také Vladislav Zápražný, který vytvořil v Olomouci úctyhodnou plejádu báječných barytonových rolí, se s postavou toreadora typově míjel. Nejvěrohodněji tak vyšel Escamillo ostravský v podání Miguelangela Cavalcantiho. 

Problematická taktovka

V celkovém hodnocení nejlépe dopadla Carmen olomoucká, především díky hudebnímu nastudování Patra Šumníka, který olomoucký orchestr proměnil po předchozí hudebně velmi problematické Traviatě pod taktovkou Miloslava Oswalda k nepoznání. Dokázal dát partituře temperament a energii – zároveň má cit pro kontrasty, vypracoval i tempové detaily a fráze. V Ostravě Oliver Dohnányi operu spíše jen zručně přehrál v řemeslném standardu. Liberecká Carmen Františka Babického vyzněla v tomto srovnání až příliš poklidně, ba usedle.

Ze tří recenzovaných inscenací by se snad dala seskládat jedna dobrá: chtělo by to ovšem ostravský orchestr pod taktovkou olomouckého Petra Šumníka v režii Michaela Taranta s ostravskou Zuzanou Dunajčanovou a Lucianem Mastrem v hlavních rolích.

Helena Havlíková