Městské divadlo na Horním náměstí vyrostlo roku 1830 podle plánů zkušeného rakouského architekta Josefa Kornhausela, který byl mimo jiné stavebním ředitelem na lichtenštejnských panstvích v lednicko-valtickém areálu. Jeho klasicistní budova se během skoro dvou set let několikrát výrazně změnila. A k jedné takové velké změně došlo i před sto lety, na začátku éry českého divadla. Nejprve se ale vraťme do 19. století. Původní strohé klasicistní průčelí divadla bylo výrazně doplněno už v letech 1888 až 1890. Nejzřetelnější změnou bylo umístění čtyř kruhových medailonů s portréty osobností německé kultury (Friedrich Schiller, Johann Wolfgang Goethe, Wolfgang Amadeus Mozart a Richard Wagner) do mezer mezi okny ve druhém patře.

Pak přišel onen historický zlom a divadlo převzali Češi. I ti přinesli změny. „My nebudeme jako Němci, kteří naše umělce do Městského divadla nepřipouštěli. Český člověk dovede oceniti a vážiti si umění národa cizího. Neodstraníme jejich korifeů umění,“ rozplýval se český tisk nad velkodušností českých správců divadla. A skutečně – němečtí velikáni na průčelí budovy zůstali, jen k nim přibyli další čtyři čeští umělci. Původní medailony se přestěhovaly do parapetů oken. Mezi okna téhož podlaží totiž bylo nutno vložit nové pilastry, v úrovni záklenků oken opatřené konzolami. Teprve na ně pak byly osazeny nové čtyři busty českých dramatiků a hudebníků – Josefa Kajetána Tyla, Jaroslava Vrchlického, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Všemu dominoval český nápis Městské divadlo.

V září 1920 tak mohli čeští diváci sledovat slavnostní představení z díla jednoho z umělců, jejichž podoba byla na průčelí divadla ztvárněna – Bedřicha Smetany. A to hned dvakrát. Na programu byla opera Prodaná nevěsta, mimochodem celkem kriticky ztrhaná následně i v českém tisku, a rovněž Smetanova opera Libuše. Kritici si stěžovali na nesladěnost sboru doplněného o zpěváky ze spolku Žerotín, na nedokončené kulisy, na něž prý malíři neměli čas, nebo na nedokonalé výkony některých hudebníků. Ale české divadlo stálo a hrálo a to bylo to hlavní.

Na závěr si řekněme, proč už dnes na průčelí divadla nevidíme ani jednu z osobností. Protože změny bohužel pokračovaly dál, a nebyly vždy ku prospěchu věci.

Mezi lety 1940–1941 proběhla přestavba hlavního průčelí podle návrhu Karla Fischera. Jeho ideovým zdrojem byl tzv. Heimatstil, který byl oblíbený u klíčových postav nacistického režimu. Při této významné přestavbě bylo tedy průčelí výrazně ochuzeno o veškeré dekorativní i figurální prvky. Zmizely jak busty českých skladatelů a dramatiků, tak i medailony s německými hudebními velikány. Nad portál byla umístěna výrazná kamenná orlice upomínající na olomoucký městský znak. Výsledkem byl dnešní „sterilnější“ vzhled průčelí divadelní budovy. Odborníci jej popisují jako „akademicky chladný“.

Když pak po roce 1989 přišla zatím poslední rekonstrukce divadla, její autoři se bohužel nevrátili ke stavu před rokem 1941, ale onen chladný vzhled z dob protektorátu ponechali. Z průčelí divadla navíc odstranili i olomouckou kamennou orlici, která byla do té doby umístěna na supraportě nad hlavním portálem, a nahradili ji celkem nezajímavou markýzou, která alespoň tvarově odkazuje k původnímu řešení z 19. století.

Věříme nicméně, že by i dnešní Olomoučané měli větší potěšení z takového průčelí městského divadla, jaké zdobilo Horní náměstí za časů první republiky, se čtyřmi bustami a čtyřmi medailony…

Michal Folta