Ani sto dvacet let po uvedení nezůstala Maryša zostuzena. Naopak Vendula Fialová do ní vložila snad vše ze svého hereckého potenciálu. Ač mladá členka činoherního souboru Moravského divadla, stala se tentokrát ozdobou celého kusu. Vždyť na ní vlastně celé zpracování stálo. Pokud by selhala, byl by Maryšin konec tragický nejen ve smyslu osudovosti postavy. Režisér Matúš Oľha si byl před premiérou svou volbou hlavní představitelky skálopevně jist a já mu dnes po premiéře dávám za pravdu. Vendula Fialová je nejen pohledná a mladá, jak se na Maryšu sluší, ale sluší jí i tragédie, která maří nejeden lidský život. Ukázala, že se dokáže dotknout nitra, vyjádřit žal a zmar drásající nitro mladé dívky, kterou namísto štěstí a lásky odsoudí vlastní rodiče pro peníze k zoufalství a nakonec i k činu, který dovrší její smutný úděl.

Co by to však byla Maryša bez oné staročeské omáčky kolem. V tomto směru naštěstí režie ani dramaturgie nezklamaly a Maryše se dostalo, co jí náleží. Jak v rovině kostýmů, tak v rovině jazykové. Nářečí prostě nemohlo být ošizeno, ať se vám to a vašim uším líbí, nebo ne. Směsice čtyř moravských nářečí se věrně drží toho, co se dočtete v předloze. Zásadní připomínka toho, že se v ději přesouváme o více než stovku let do minulosti, na venkov. Do světa, který je dnešnímu na hony vzdálen, a přeci je mnoho spojuje. Bez něj by atmosféra dramatu nebyla úplná. Ke hře bezpochyby patří a neubírá jí nic na plynulosti. A právě v Olomouci lze očekávat, že s ním divák může mít jen minimální potíže.

Co se však ukázalo nejen jako příjemné překvapení, ale především jako působivé dokreslení příběhu samotného? Hudba. Právě už na úvod Vendula Fialová překvapila přesvědčivým a silným pěveckým projevem. Emotivní a tragické momenty příběhu doprovází melancholické tóny basy a houslí v podání místních lidovým muzikantů. A právě z tohoto skvěle zvoleného doprovodu místy mrazí a srdce o to víc nad tragédií svírá.

Pokud se zaposloucháte do hloubky těchto melodií a silných slov monologů a dialogů, drama se vás bezpochyby dotkne. Pochybuji, že byste se mohli nudit. Ve chvíli, kdy vám téma připadá až příliš těžké a truchlivé, rozvíří tísnivou atmosféru některý z režisérových vtípků. V tragédii Maryšina ražení poněkud překvapí. Pravděpodobně režisérův ústupek modernímu divákovi. Když už je námět časem omšelý, není zřejmě naškodu trošku diváka zaujmout i odlehčenými momenty. Opilecké scénky či pěvecká vložka při mši v kostele ale nutně nemusí rušit, jen přehnat se to s nimi nesmí!

Nejen Vendula Fialová ale přesvědčila o svých kvalitách a vlohách k tragickým rolím. Za svůj výkon se rozhodně nemusí stydět ani Václav Bahník, alias pantáta Lízal. Opravdu přesvědčivě prodává svou milovanou dceru bezcitnému mlynáři a stejně tak se potom čertí a štká, když ho ten zlosyn dá k soud a za nevyplacené věno. To že Maryšu bije, je až na druhém místě. Zkušeně se svých úloh zhostili ovšem i ostatní členové zdejší činohry. Dobře se dívá na ty, kdo umí.

Myslím, že Maryša v podání, v jakém ji představilo Moravské divadlo, neurazí ani dnes, pokud by se však dramaturg konečně odvážil ke smělému kroku a jednou také sáhl do knihovny po díle mladšího data zrodu, jednak by zacpal ústa těm, kdo proti současné dramaturgii brojí a jednak by určitě přinesl vítanou změnu také pro olomouckého diváka. I ta Maryša by více zapůsobila, přesně jak si zaslouží.

Martina Burýšková