* Kdy vlastně veřejnost odhalila, že vás s Pavlou pojí láska sesterská?

Poprvé jsme se spolu objevily už ve filmu Nuda v Brně. A asi před šesti lety jsem byla pozvaná na konkurz do Ulice na roli Květy, kde jsem tenkrát hrála po boku pana Zindulky jeho milenku. Pamatujete se?

* Abych pravdu řekla, už přesně ne… Byl to manžel paní Nyklové?

Ano, a pěkný grázlík. V seriálu umřel a moje Květa se tím pádem odmlčela. Před rokem a půl se mi z produkce opět ozvali, že by v Ulici potřebovali rozčeřit klidné vody a zda bych měla čas a chuť se vrátit. Tak jsme se s Pavluškou zase při práci potkaly, no, a časem jsme se pak dostaly do povědomí diváků i jako sestry. (směje se)

* S Pavluškou – takhle něžně jí říkáte od dětství?

Ano, zůstala pro mě Pavluška. Ona mi říká Naděnko. Stejně nás oslovovali rodiče a všichni, kdo nás mají rádi. Už to ani jako nějakou zdrobnělinu nevnímám.

* Nejste si podobné, ale i vaše postavy mají naprosto odlišné charaktery. Nezávidíte někdy Pavle přízeň diváků?

Já jsem po tatínkovi, sestra je celá babička, maminka mé maminky. A co se týče role Simony, máte pravdu, tu jí závidím, ale na druhé straně jí jak oblíbenost, tak úspěch přeju. Opravdu.

* Dobře napsaný bídák dává příběhu správnou šťávu, pronesl kdysi Josef Vinklář, jehož doktor Cvach se stal prototypem neschopných lékařů. Jak se vám v tomto směru jeví vaše Květa?

Vycházím z toho, že žádná postava není jen černá nebo bílá. Vždycky se snažím najít zdůvodnění, proč jedná tak, jak jedná, a hledám v každém, i na první pohled špatném charakteru nějaké kladné stránky. Taky Květu jsem před diváky obhajovala, že se jen brání paní Nyklové, ale teď je čím dál „zápornější“, tak to budu mít dost těžké.

* Diváci si sice na fenomén seriálu zvykli, ovšem herce ztotožňovat s rolí bohužel nepřestali. Schytáte taky někdy výtky – co to ta vaše potvora zase vymyslela?

To tedy schytávám! Dokonce jedna paní, která kolem mě jela na kole, prudce zastavila, sesedla a řekla mi: „Dobrý den, vy jste tak zl zlá!“ Zeptala jsem se s úlekem, co jsem jí udělala. Ona odpověděla: „No, v Ulici!“ Snažila jsem se jí vy vysvětlit, že to jen hraju. Chvíli se zamyslela a pak dodala: „Tak to asi hrajete moc dobře, ale stejně, když vás vidím, hned to vypínám!“ A Ale musím dodat, že mě zastavuje i s spousta lidí, kteří mě chválí. (směj směje se)

* A co na to říká maminka?

Maminka je spokojená… Ta je ráda, že nás vidí obě v televizi.

* Co teď hrajete v mateřském Moravském divadle v Olomouc Olomouci?

Čeká mě k krásná, taky záporná(!), role čarodějnice Morgany ve hře Robin Hood. Nějak jim poslední léta nemohu uniknout. Ale těším se, premiéru má máme v září.

* Kde jste nejvíc doma? V angažmá jste v Olomouci, v Hradci je maminka a sestra, dcera i syn žijí v Praze…

Je to složit složitější. V srdci se cítím být stále tou Havířovankou z tvrdé severní Mora Moravy, kde se narodil můj tatínek a kde jsme se sestrou prožily dětství. Mám tam hluboké kořeny a povahu blízkou tomu kraji, i když se možná za léta, co žiju na Hané, trochu změn změnila. Ale v podstatě si vlastně nemůžu vybrat špatně: Olomouc je krásné město, mí nejbližší žijí v Praze a v Hradci, takže za nimi jezdím, jsem naštěstí velký cestovatel. Kdoví, kde zakotvím…

* Jak k tomu vlastně došlo, že se v rodině objevily herečky hned dvě?

Já jsem nikdy herečkou být nechtěla. Už jako malá holka jsem se chtěla stát lékařkou a pomáhat lidem, ale na základní škole jsem recitovala na soutěžích, hrála školní divadlo a chodila do lidušky, kde nás učila profesionální herečka. Přemlouvala mě i rodiče, ať zkusím talentové zkoušky na ostravskou konzervatoř. Rodiče mi nic nezakazovali, ale popravdě nevěřili, že zkoušky udělám. Takže moje přijetí pro ně bylo velkým zklamáním! (směje se) Ovšem já byla nadšená, vyjela jsem si sama po jiné životní koleji, na cestu, kterou jsem neznala…

* Splnila ta cesta všechny vaše představy?

Když pak přišla realita hereckého světa, občas jsem litovala, proč jsem nešla na medicínu.

* A Pavla vás na konzervatoř následovala?

Ne, na doporučení rodičů vystudovala střední pedagogickou školu, ale nakonec šla stejně na DAMU.

* Jak spolu v rodině řešíte pověstnou hereckou rivalitu?

Nijak. My si s Pavluškou odmala fandíme. A to je moc fajn pocit.

* Chtěla jste být lékařkou a bílému plášti jste se v životě stejně nevyhnula. Váš bývalý manžel je špičkový neurochirurg, syn si vybral také medicínu…

Asi to byla má úcta a obdiv k tomuto povolaní, kterou jsem možná na svého muže přenesla, ještě když jsme byli mladí manželé, měli malou dceru a on se rozhodoval, co bude studovat. Dcera mu pak, jako šestiletá, byla na promoci. A na syna jsem pak po letech tuto lásku a obdiv k medicíně přenesla určitě. Navíc mám mezi lékaři celoživotně hodně přátel.

* Dcera Kateřina je mezinárodně uznávaná varhanice a cembalistka. Po kom podědila hudební nadání?

Hudba je moje láska a odmala jsem k ní vedla také obě děti. Když jsem zjistila, že má Kačenka pro hudbu předpoklady a že by ji ráda studovala, ze všech sil jsem její talent podporovala.

* Byla jste si ji někde v zahraničí poslechnout?

V cizině se mi to podařilo jen v Krakově. Ale doma, když mám volno, nehraju a netočím, tak si její koncert nenechám ujít. Jinak to mám tak, že když jsem na cestách, návštěvu koncertů si vždycky zaplánuji do programu. Samozřejmě i divadla, baví mě poznat jinou kulturu, vidět práci kolegů.

* Máma je ta, která se stará, pomáhá, radí, pak děti začnou být soběstačné… Vyměnily jste si už někdy role?

No jéje! Moje děti jsou ke mně, zvlášť teď, když jsou dospělé a mají své rodiny, velmi kritické a neustále mě „vyučují a poučují“. Beru to. Prostě se stále učím! (směje se)

* Co konkrétně s rodinou probíráte?

Myslím, že všechno: jejich i mou práci, úspěchy, neúspěchy, radosti, bolesti, soukromí, zdraví. Vzájemně si radíme a pomáháme. Když to nejde osobně, tak přes mobil. Loni před Vánocemi mi v divadle na generálce hry Kámen prasklo tlusté střevo a já prošla dvěma operacemi. To byla podpora rodiny k nezaplacení.

* Tak to jste si letos moc cestování neužila?

Ne, ale nestěžuju si. V červenci jsem byla na doléčení v Karlových Varech, spojila jsem to ještě s filmovým festivalem, kde jsem viděla spoustu dobrých filmů. V lázních se o mě výborně starali a já si skvěle odpočinula. Teď v srpnu začnu zkoušet v divadle a točit Ulici.

* Jste typ, který i přes překážky umí jít za svým?

Ano. Ovšem ne přes mrtvoly, nebo abych ubližovala.

* Rozhodujete se sama, nebo někdy potřebujete aspoň jednoho konzultanta?

Často potřebuji konzultanta! Většinou je to maminka, pak děti, sestra, taky přátelé, není jen jeden.

* A v módě?

Taky konzultuji!

* Vypadáte výborně. Diety, kondiční ranní běh… Co vám to říká?

Ani diety, ani ranní běh mi nic neříkají. Naopak, mám ráda sladkosti, všechno jídlo, jsem lenivá cvičit. Ale na druhé straně – ráda plavu, v zimě lyžuju, všude chodím pěšky nebo jezdím na kole, protože nemám auto. Tak vidíte, jak už jsme o tom mluvily, ve všem špatném hledám to lepší.

Jana Bednářová