V Olomoucké opeře uvedli Beethovenova Fidelia konečně naživo

Opera PLUS, 27.9.2021

Více než rok odsouvaná živá premiéra slavné Beethovenovy opery se v Olomouci dočkala provedení. Působivá byla zejména scénografie, laděná do nekompromisní černé, která výborně vykreslovala atmosféru žaláře.


Covidová pandemie se nevyhnula ani Olomouci, a proto záměr uvést operu Fidelio Ludwiga van Beethovena narážel stále na překážky. Zákaz zpěvu zhatil Beethovenovi jeho narozeniny ve všech světových divadlech. V Olomouci se však nevzdali a z původně plánovaného červnového termínu v roce 2020, posunuli uvedení na říjen téhož roku. Ještě víc zhoršená situace nedovolila uvést operu ani tehdy. Proto ji uvedli ve spolupráci s TV NOE a vysílali ji 24. dubna 2021 s tím, že zůstane nadále na repertoáru.


Opravdová premiéra, na jevišti a před očima veřejnosti, se tak mohla uskutečnit až 24. září 2021, kdy operní divadlo přivítalo konečně své diváky. Sice v rouškách, ale zato s nadšením, neboť vynucená přestávka byla příliš dlouhá a operní publikum již strádalo.


Klasická opera je svébytným útvarem, komplexním žánrem, který spojuje krásnou hudbu, zpěv a pohybové i výtvarné umění. A dává divákům pocit výjimečnosti prostoru, prostředí, ve kterém se i oni sami stávají výtvarnou součástí celku. Přistoupí-li k tomu i morální a filosofické hodnoty, které obyčejnou lidskou realitu přesahují, je zážitek dokonalý.


Všechny tyto podmínky se spolu potkaly v pátek 24. září, kdy konečně zazněly první tóny klasického mistra. Beethovenovi na jeho opeře záleželo, proto hledal ušlechtilý námět s vysokou mravní hodnotou. Našel ho ve hře Leonora aneb manželská láska francouzského dramatika a právníka Jeana-Nicolase Bouillyho. Příběh o dokonalosti manželského vztahu sám nikdy nepoznal, o to víc ho musel přitahovat. Práce trvaly deset let a je to Beethovenova jediná opera, což poznamenalo i spád a stavbu díla. Vyšla z toho spíše politická a etická proklamace, apel na společnost, aby přijala jako nejvyšší hodnoty sílu manželské lásky a boj za svobodu. Vyvrcholení příběhu ve stylu deux ex machina a poněkud naivní eliminace zlosyna přispěly k faktu, že se opera dočkala tří verzí. První dvě verze neměly v letech 1805 a 1806 příliš valný ohlas, zejména díky tehdejšímu politickému chaosu napoleonských válek, nadšeně byla přijata až 3. verze roce 1814. Každá z verzí má svoji předehru, nejslavnější je dnes Leonora č. 3, která se často hraje trochu nečekaně v průběhu druhého jednání, a která je i vítaným symfonickým kusem.


Formálně je opera singspielem, hudební árie jsou prokládány krátkým textem, jehož emoční sdělnost je pro operní pěvce často velkým oříškem. Pěvecké party jsou zpočátku průzračné a jednoduché, postupně se jim však dostává náročnosti a dramatičnosti. Hudba je nejsilnějším nositelem emocí a dramatu a její provedení je náročnější, než si divák stačí uvědomovat.


Hudebního nastudování a provedení se ujal umělecký šéf opery Miloslav Oswald, který působí v Olomouci od roku 2002. Tentokrát trochu překvapil zvuk orchestru, který byl utopený v orchestřišti a v divadelním sále zněl prázdně, s přídechem a zprvu i barevně nepropojeně. Postupně se ale rozehrál ke kvalitnímu výkonu. Dá se dokonce říct, že zvuk zněl svým způsobem autenticky. V předehře Leonora č. 3, uvedené před posledním obrazem, zněly dobře lesní rohy, které se z počátečních nejistot při nasazení vypracovaly k pevnému i měkkému souznění, pěkný výkon podával flétnista a příjemný zvuk měla sekce violoncell, což nelze zcela říct o sekci houslové. Dirigent prokázal divadelní cítění a nenechal se strhnout k pouhému provádění symfonické hudby, ale dal během představení prostor pěvcům, a to i v dramatických částech.


Režisér Josef Novák, který se ujal také překladu, nevnáší do inscenace žádné přehnaně vysvětlující a nadbytečné akce. V černých zdech vězení nechává prostor pěvcům, kteří ale v inscenaci působili poněkud bezradně. Klasickým problémem pěvců byly mluvené části, které, byť krátké, působily poněkud strojeně, stejně jako jejich akce při zpěvu. Sbory, které jsou spíše chorály, než nositeli akce, byly herecky propracovanější v pohybových projevech jednotlivců. V nastudování sbormistryně Lubomíry Hellové zněl sbor kompaktně a plasticky, dílem i díky sevřenému postavení na jevišti a z boku uzavřené scéně. Scéna i kostýmy jsou dílem výtvarnice Marty Rozskopfové, která vsadila na depresivní černou, od které odráží světlé, jednoduché kostýmy nositelů nadějí. Stylizované rokokové kostýmy ženského sboru v závěru, bílý kostým královského ministra Dona Fernanda, světlé šaty žalářníkovy dcery, to vše efektně „rozsvěcuje“ temné prostory žaláře. Nápaditě je vytvořen prostor hrobky pro Florestana, jen akce „vykopávání kamene“ je zde až příliš rušivě popisná.


Operu otevírá duet dcery žalářníka Marceliny a vrátného Jaquina. Helena Beránková vládne pevným a kulatým sopránem, s poněkud ostrými výškami, její projev byl přirozený a sympatický. Petr Martínek působil vedle ní příliš staře, takže bylo v podstatě od začátku zřejmé, že ho dívka nechce. Je to menší role a hlasově ji zvládl bez potíží. Žalářníka Rocca zpíval Jiří Přibyl, hlas měl znělý a příjemný a byl to výkon poctivě provedený. Zloducha Pizarra, guvernéra vězení, zpíval Martin Bárta znělým a mohutným hlasem, postavu zloducha však až zbytečně přehrával. Florestana představoval Jakub Rousek, který převyšoval ostatní výkony profesionalitou jak jevištního projevu, tak především hlasově. Na počáteční procítěné crescendo navázal žesťovým témbrem znějícího tenoru, projev byl bezchybný jak intonačně, tak ve výrazu. V titulní roli Fidelia – Leonory – se představila sopranistka Barbora Řeřichová. Pěvkyně se snažila o silný a nosný hlas, ovšem platila za to absencí barvy a alikvotních tónů, hlas měl místy nepříjemný řezavý témbr. Nejvíce to vadilo v dramatických částech, které zvládala silou. Vše ale napravila radostná nálada závěru, neboť v této verzi Leonora neumírá, naopak ji čeká radostný život po boku milovaného manžela. Dona Fernanda, který vstupuje na jeviště jako zásah z nebes, ohlašovaný bezchybnými fanfárami za scénou, představoval Jakub Tolaš. Jeho baryton příliš neoslovil, působil subtilně, přestože herecký výkon byl příjemný. Velmi dobře zněl sbor, posílený v posledním obraze o dámy ve slušivých dobových kostýmech. Apoteóza svobody a manželské lásky je dotažena až do konce.


Opera v Olomouci zavazuje svojí tradicí a pověstí, neboť právě zde byl přestupní můstek do Národního divadla v Praze i do Brna a zpívaly zde velké hvězdy. Nároky na operní divadelní umění se však během posledních padesáti let obecně enormně zvýšily a obecenstvo vyžaduje kulatý a plný zvuk zpěvu i moderních nástrojů a plnokrevné herecké i pěvecké umění. Obecenstvo svoji operu miluje a je na ni hrdé a jistě si zaslouží, aby se zde i nadále potkávaly pěvecké hvězdy v poutavých a nápaditých inscenacích. Vždyť opera je jedním z významných klenotů v koruně kulturních statků celého kraje.


Karla Hofmannová


4.10.2021