V roce 1999 k nám jako první vstoupila McDonaghova Kráska z Leenane. Od té doby se diváci na jeho kouscích telelí strachem, ale zároveň se dáví smíchem. Ti přemýšlivější hledají paralely o zabedněnosti, primitivnosti žití, ale i o štěstí – už poosmatřicáté.

Za svobodné Irsko!

Troufnout si s McDonaghem na žírnou Hanou je jedním slovem odvážné. V Olomouci jsou příznivci Thálie rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. První kolem univerzity a dalších škol chce divadlo přemýšlivé a provokující. Druhý odmítá cokoli, co se nepodobá Na tý louce zelený nebo U pokladny stál. A teď do toho černá „teroristická groteska o lásce ke kočkám“!

V Poručíkovi z Inishmoru se nejprve kravám, a pak i členům znesvářených frakcí Irské osvobozenecké armády vystřelují oči. Vraždí v něm kočky, střílí ostošest, kleštěmi trhají nehty, řežou bradavky, vystřelují mozky z hlavy, mrtvoly rozřezávají rovnou na jevišti... A krev při tom všem stříká líp než voda z fontán na Floře. Do „zelených luk“ opravdu daleko. Bellan to všechno naaranžoval v tarantinovském tanečním rytmu, v jakémsi transu posedlosti vražděním, takže ideolog druhé odnože hanáckého publika, milovníků operet, inscenaci rovnou odsoudí a zakázal by ji, kdyby mohl, protože se jedná o estetizaci zločinu.

Lehkými příběhy pokažení už samozřejmě nedokážou domyslet, proč je dnes ve světě McDonagh po Shakespearovi nejhranějším Britem a proč si ho třeba až na Urale tak oblíbil Sergej Fedotov. Aha, vzdělanci toho tábora mi hned vytknou, že William ještě nebyl Brit.

V Poručíkovi se autor vysmívá posedlosti. 20. století mělo ideje: komunistickou, jindy fašistickou. Vítězily každá po svém. Jen demokraty nenáviděli všichni jejich vyznavači stejně. A lidi si bláhově mysleli, že do nového tisíciletí vstoupí všichni očištěni. Ale jen do 11. září.

V krajině Magorie

McDonagh sarkasticky zpochybňuje „tradiční“ metody boje za národní svobodu. Poukazuje na vypatlanost nových bojovníků. Bellanovi se zatím ze všech uvedení Poručíka u nás podařilo nejlépe aplikovat příběh na nevzdělanou tupost národ vzývajících magorů dnešních. Je čas založit i v Česku frakci kocoura Prcíka Tomeše. Jenom za pomstění jeho smrti se totiž vraždí v McDonaghově hře. Revoluce pro kočku. V pojetí „české“ Konvičky už ani pro ni ne. Má jiný nelítostný symbol – kostní moučku. Té říkejme třeba „volfovka“ (česky vlkovka).

Národní hrdiny bez mozku v Olomouci nejlépe hrají Petr Kubes, David Macháček, Tomáš Krejčí a Vendula Fialová. Měli by ty naše pochytat, zaplatit jim výlet na Hanou a přimět je podívat se na sebe samé. Vím, nejde to. Žijeme přece v právním státě. Do kdy ale s nimi?

Hodnocení 80 %

Jiří P. Kříž