Nejde sice o choreografii původní, přizvaný Libor Vaculík své pojetí prezentoval už ve Státní opeře Praha, ale protože jde o inscenační náhled mimořádně zdařilý, je jen dobře, že se z něho mohou těšit diváci nejen v našem hlavním městě.

Vaculíkova choreografie uchopila ztřeštěný příběh ve velmi hbitém tempu - až máte dojem, že to tanečníky musí schvátit. Ti zaplňují scénu zpravidla v hojném počtu, o masové spartakiádní prostocviky však vůbec nejde, spíše má každý naordinovánu individuální choreografii. Liboru Vaculíkovi, který je podepsán pod choreografií, režií i nápaditě fajnovou světelnou koncepcí, je vlastní i pořádná porce inteligentního humoru, který inscenaci koloruje v míře snad ještě opulentnější než avizovaná lyrika. K takovému celkovému dojmu výraznou měrou přispěli i oba hostující výtvarníci - scénograf Martin Černý a Roman Šolc, který navrhl kostýmy. I díky nim vznikla inscenace plná nápadů a s puncem vysoké solidnosti.

Připočteme-li k tomu i výborné výkony všech tanečníků, z nichž za všechny připomeňme alespoň neodolatelného Michala Kováče v „režisérské“roli Puka, pak lze konstatovat, že si olomoucký balet svým svatojánskonočním sněním na své konto připsal další výhru. A divák si pak doslova vychutnává úžasnou harmonii hudby, pohybu, scény i kostýmů natolik, že mu vše splývá v jeden pohádkový celek, který hladí i vyvolává spokojený úsměv...

Vladimír Čech