Stavitelův boj je tragický, ale inspiruje

28. 5. 2012 / Napsali o nás
Norský dramatik Henrik Ibsen (1828­1906), jehož jevištní tvorba odráží postupné proměny ve vývoji evropského dramatu od romantismu přes naturalismus k symbolismu a dokonce k syntetickému divadlu ve smyslu wagnerovského Gesamtkunstwerku, se v současné době na českých jevištích objevuje spíše zřídka. Pakliže dramaturgové sáhnout po některé z jeho her, zpravidla autorův text pořádně proškrtají a kaskády slov nahradí mimoverbálními sekvencemi. I Ibsen se tak musí podvolit současnému požadavku co největší akčnosti.

Činoherní soubor Moravského divadla Olomouc nyní z Ibsenova odkazu nabízí alegorické drama Stavitel Solness, k jehož světové premiéře došlo v Lessingově divadle v Berlíně 19. ledna 1893. Představení tehdy nebylo úspěšné. V Olomouci nyní tuto hru inscenoval šéf činohry Michael Tarant v překladu Františka Fröhlicha. Režisér síle Ibsenova textu v podstatě uvěřil a pojal drama jako „souboj mezi nebem a peklem o duši nadaného člověka“, jak zní podtitul inscenace. A udělal dobře. Jeho pojetí osloví vnímavého diváka, který se do divadla nepřišel jen bavit. Tvrdívá se, že Ibsenovy hlavní mužské postavy pohání jakýsi idealismus, snaha vystoupit k výšinám. Tuto myšlenku akcentoval Tarant velmi zřetelně, zároveň však podtrhl, jaké toto haurovské úsilí může mít následky.Impresionismus a metafyzikaArchitekt Solness stavěl nejprve kostely, pak se jeho doménou staly obytné domy, k nimž začal posléze přidávat vysoké věže, třebaže se kvůli dřívějšímu rodinnému traumatu bojí výšek. Mladičká dívka Hilda, která si Solnesse značně idealizuje, ho nakonec přemluví, aby strach ze závratě překonal a na vížku posledního dokončeného rodinného domu zavěsil oslavný věnec. Ten má být symbolem přemožení sebe sama. Výstup však končí tragicky, Solness si pádem srazí vaz.Ibsenův Stravitel Solness je drama spíše temné, neradostné. A tuto atmosféru skvěle odráží Tarantova inscenace, která ve svém celkovém vyznění přesahuje rámec regionu. Režisér měl přešťastnou ruku ve výběru svých spolupracovníků. Mimořádně působivá je hudba Vladimíra Franze, jejíž rafinovaná instrumentace a strhující patos kolorují inscenaci mnohdy až v jakýchsi metafyzických valérech. Scéna Tomáše Moravce s dominující impresionisticky zamlženou siluetou vznosné konstrukce rovněž nezapře nádech mystiky. Do základní koncepce inscenátorů vhodně zapadají kostýmy Kláry Vágnerové. Herecky po celé představení dominuje Petr Kubes jako Halvard Solness. Je ho plné jeviště, po němž se s klukovskou umíněností pohybuje jako nezvladatelný cholerik a idealistický rozervanec, ba dokonce jako stále ještě mladý muž s neurotickým přetlakem. Vedle něho proto Naděžda Chroboková­Tomicová působí spíše jako jeho matka než manželka Alina. Alternující hostující Josef Vrána coby titulní Solness, herec vizuálně „usedlejšího“ typu, by patrně výše zmíněnou optickou nerovnost manželského páru Solnessových mohl značně retušovat. Olomoucký Stavitel Solness je každopádně emočně vypjatý spektákl o nezkrotnosti lidského ducha, o překonání sebe sama i o úniku z vězení nudné a všední každodennosti. I když hlavní hrdina končí tragicky, zůstává jeho boj se sebou samým inspirující.

Vladimír Čech

Olomoucký deník, 28.5.2012