Solness je stárnoucí, ale stále velmi uznávaný stavitel, kterého ovšem stravují vnitřní démoni. Jak ti profesní (obava z konkurence mladých architektů), tak především osobní (komplikovaný vztah s manželkou Alinou). Jako blesk z čistého nebe zasáhne do jeho života příchod mladé Hildy Wangelové, která přichází do jeho domu, protože ji prý před deseti lety slíbil, že pro ni postaví království. A ona požaduje splnění slibu…Klíčový vztahVztah Hildy a Halvarda Solnesse je pro hru klíčový. Solness kdysi stavěl chrámy Páně, ale po úmrtí svých dvou synů s tím přestal a začal stavět domy pro lidi. Teď chce pod vlivem Hildy stavět už jen vzdušné zámky, jejich vztah ho nutí k osvobozujícímu výstupu na věž své poslední stavby. Nebo je to snad výstup sebezničující? Interpretace mohou být různé.Stavitel Solness se nepodobá ibsenovským realistickým dramatům, jako jsou třeba Nora nebo Nepřítel lidu. Do pozdní hry norského dramatika se vkrádá symbolismus a místy až pohádkové motivy. Připomíná tak některé psychologické horory jiného severského autora – Augusta Strindberga.Tarantova inscenace je tradičně postavena na silné vizuální a hudební stránce. Scéna Tomáše Moravce je jedním velkým staveništěm a upomíná tak na Solnessovu osudovou stavbu – dům, do kterého se má nastěhovat se svou ženou Alinou. Významotvorně působí i chladně modré nasvícení a apokalyptická hudba Vladimíra Franze s převahou monumentálních tónů varhan.Solness plný sílyHalvard Solness nepůsobí v podání Josefa Vrány jako unavený muž, spíše naopak. Je plný síly v pracovním i intimním životě, ze svých běsů se většinou dokáže vykřičet. Tereza Richtrová ztvárňuje Hildu Wangelovou se značnou zarputilostí, která nerozhodného Solnesse pohne k závěrečnému, bláznivému výstupu na věž. Jinak je Hilda ovšem postavou nejednoznačnou, obtížně zaškatulkovatelnou. Oproti tomu zamrzí přílišná jednorozměrnost některých vedlejších figur (doktor Herdal jako notorický alkoholik, do Solnesse bláznivě zamilovaná Kaja Fosliová).Ibsenova pozdní dramata se brání jednoduchému (a mnohdy velmi povedenému) zesoučasnění, jaké je možné u jeho děl z předchozí tvůrčí etapy. V Solnessovi jakoby stárnoucí dramatik rekapituloval i svůj umělecký život a zápas o duši nadaného člověka takmá příchuť osobní výpovědi. Taková dramata nebývají snadno inscenovatelná, ale soubor olomoucké činohry dokázal ze Stavitele Solnesse udělat efektní podívanou, která diváka nechá nakouknout pod pokličku, ale spoustu tajemství si podrží pro sebe.

Lukáš Dubský