Když před bezmála čtvrtstoletím pořádající Jednota hudebního divadla poprvé celostátní operní přehlídku uskutečnila, úroveň jednotlivých souborů byla různá. Ukazuje se však, že české operní ansámbly se například s někdejšími problémy absence kvalitních sólistických hlasů domácí provenience dobře vypořádávají. Rozdíly výkonů se letos vyskytovaly jen ojediněle.

Přehlídka také naznačila, že režiséři se navzdory průběžným finančním omezením dokázali i s tímto dlouhotrvajícím problémem, který ovšem není patrný jen u nás, nápaditě vyrovnávat. Například odklon od dřívějších nákladných, reálně popisných rekvizit spíše ke zjednodušené náznakovosti není již většinou vnímán jako nedostatek. Může dokonce hudbu ozvláštnit zdůrazněním divácké představivosti, tedy aktivnějším přístupem k hudební složce. Navíc moderní titulkovací zařízení i během českých představení nemusí nutně být jen duplicitou informačního zdroje, ale naopak mohou zejména v textově náročnějších operních celcích (například s využitým archaizujícím jazykem) nahradit nadbytečně pojatou vizuální složku. Ta kdysi diváka dokonce odváděla od samotné hudební substance.

Realizaci velkých hudebně dramatických děl však nelze donekonečna finančně omezovat. Opera totiž sehrávala v dlouhodobém dějinném vývoji důležitou roli nejen uměleckou, ale také výchovně vzdělávací. Nebyla tedy jen pouhým zdrojem odlehčené zábavy, jak je tomu ve většině případů lacině koncipované současné produkce muzikálové (zejména pražské). Kromě funkce estetického formování opera totiž také společnost stále orientuje k vyšším životním ideálům. Platilo to u nás v době obrozenecké, ale i v etapách následných.

V rámci letošního ročníku festivalu OPERA jsme si opět uvědomili, že tento žánr není zvěčnělou trpěnou fosilií, pokud ovšem aktivně reaguje v duchu současných trendů a společenských potřeb. A to se letos výrazně projevovalo. Přítomnost mladých generací v publiku byla dokladem, že opera může i v současnosti sehrávat roli nejen vzdělávací či zájmovou, ale též veskrze osvětovou, což obdobně dlouhodobě prosazuje i festival Smetanova Litomyšl. Naopak ve většině nynějších - často tak plytkých a komerčně orientovaných - českých muzikálech se tyto aspekty vytrácejí.

Trendy

Pražská přehlídka všech českých operních scén průběžně v dvouleté periodicitě seznamuje s jejich vývojovými stádii ve vzájemně srovnatelných parametrech. Některé tituly se totiž v jednotlivých ročnících opakují, lze tudíž vnímat rozdílnosti různých pojetí. Současně pražské operní bienale významně obohacuje leckdy poněkud fádní metropolitní nabídku. V Praze se tedy mohou zájemci v krátkých termínech po sobě setkávat nejen s různými trendy pojetí, ale i s tituly neznámými či zapomenutými. V tomto směru letošní ročník festivalu nabídl několik velmi zajímavých dramaturgických počinů. Pražský život je totiž buď vůbec nikdy nenabízel, anebo tak činil již hodně dávno.

Štědřejší podpora

Poprvé v pětadvacetileté tradici se v Praze díky štědřejší podpoře zaštiťujících subjektů (především ministerstva kultury) představily také všechny tři scény slovenské. Z hlediska programového však mnoho podnětného a neznámého českému publiku nenabídly. Jednalo se totiž o tři zásadní tituly z pera klasiků (Čajkovskij, Poulenc a Puccini), zatímco skutečným vkladem by mohla být uvedení děl Jána Cikkera, Eugena Suchoně či jiných autorů.

Ovšem díky hostování bratislavského Slovenského národního divadla (SND) jsme mohli spatřit Pucciniho Bohému ve skutečně reprezentativní podobě, kde gradující nápadité režijní zpracování na dokonalé hudební úrovni skvěle podtrhlo sociální námět bez nadbytečného planého sentimentu či naopak prvoplánového zdůraznění tematiky. Představení dokonale představilo současný vývoj SND. Mělo nesrovnatelně vyšší úroveň, než čím se vyznačuje například Verdiho Nabucco, jež na domácí bratislavské scéně trpí tradicionalisticky statickými manýrami.

Dramaturgie přehlídky

Pořadatelé po celou dobu existence festivalu jednotlivým hostujícím scénám nabízejí volnou tvorbu programu. V minulosti to však někdy vedlo k duplicitním tendencím. S výjimkou některých »notoricky« známých titulů se letos podařilo připomenout i díla, jež jsme v Praze dlouhodobě postrádali.

Za vskutku ojedinělou událost lze považovat uvedení až do loňska neznámé opery Pád Antikrista v důsledku nacistické knuty předčasně zesnulého skladatele Viktora Ullmanna. Moderně pojaté režijní zpodobení Jana Antonína Pitínského nápaditě podtrhlo nadčasovost díla, vzniklého před téměř osmi desítkami let. Stejně jako loňská »opožděná premiéra« opery Nová země od levicově orientovaného tvůrce Aloise Háby v historické budově pražského Národního divadla, tak i tato olomoucká inscenace repertoárově významně obohatila nejen samotnou přehlídku, ale veškerý pražský hudební život. Stejně jako v případě díla Hábova bylo Ullmannovo interpretačně i divácky mimořádně náročné dílo přijato velmi vstřícně. Nemalý podíl na úspěchu má hudební nastudování dirigenta Miloslava Oswalda. Jednotlivé představitele rolí motivoval k výkonům špičkovým.

Mimořádně svěžím dojmem zapůsobilo pražské provedení málokdy slýchané, natož vídané buffo-opery v dadaisticko surrealistickém »střihu« Voják a tanečnice od Bohuslava Martinů. Podobně jako plzeňské premiérové publikum před rokem, tak nyní i pražská veřejnost přijala tento rozšafně nekonvenční titul přesně podle představ autora hudby i jeho libretisty J. L. Budína - tedy s pochopenou odlehčeností a se smyslem pro dokonale kultivovanou úsměvnou satiru. Hudební nastudování Petra Kofroně, tentokrát již pod taktovkou dirigenta Jiřího Štrunce, ani po ročním uvádění neztratilo na své živosti. Notným dílem k tomu přispěla režijní nápaditost mladého talentovaného Tomáše Pilaře. Podání souboru plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla mile potěšilo. A lze opětovně litovat, že se samozvaně zprivatizovaná Nadace Bohuslava Martinů v posledním čtvrtstoletí namísto trvale konzistentního šíření děl tohoto posledního českého klasika často věnuje spíše jen - někdy až nepochopitelným -záležitostem finančního rázu. Opravdu neuvěřitelné zneužití nadačního ideálu!

Pomineme-li ostravské nápaditě pojaté provedení Janáčkových Výletů páně Broučkových v precizním hudebním provedení dirigenta Roberta Jindry, ale i se zcela osobitě působivou režijní koncepcí Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, za zcela unikátní lze především považovat liberecké jevištní oživení opery Eva od národního umělce Josefa Bohuslava Foerstra. Bohužel toto dílo, stejně jako další Foerstrovy opery, známe spíše jen z literatury – anebo také z křížovek! Přestože partitura (i Foerstrovo libreto) trpí jistou časovou vymezeností, je dobré i takové reprezentativní nabídky občas realizovat. V Praze jsme totiž dílo neslyšeli víc než půlstoletí! Bylo tedy pro většinu přítomných velkým překvapením. V tomto duchu lze přivítat také loňské velmi podnětné nastudování stejně opomíjeného Pádu Arkuna od Zdeňka Fibicha v pražském Národním divadle. Repríza během festivalu byla hojně navštívena.

Podobné připomenutí by si jistě zasloužily i další nepříliš často v Praze zařazované opery. Pominout ovšem nemohu pražské uvedení současného hudebně dramatického díla Alice in Bed autorské dvojice Ivo Medek – Markéta Dvořáková.

Na nesporném diváckém úspěchu produkce Národního divadla Brno se výrazně podílel také mladý režisér s uměleckým pseudonymem Rocc. Prokázal, že i veskrze moderně pojatý titul nejenže nemusí publikum odrazovat, ale vyznačuje se dokonale umělecky výpovědní svébytností. To je faktor pro moderní dobu nezanedbatelný, pokud by se opera skutečně neměla uzavřít jen pro omezený okruh publika.

Z programového hlediska festivalu OPERA i z jeho aspektů realizačních se lze domnívat, že opera nejenže se nepřežila, ale dokonce hledá specifická východiska, jak z někdejší krizových aspektů vybřednout. Jde vstříc nejen publiku, ale i novým realizačním možnostem výrazněji, než čím se nyní vyznačuje současná nezřídka umdlévající produkce muzikálová - tedy především ta pražská!

Tomáš Hejzlar