Odezva v hledišti v poslední listopadový pátek byla právem halasná nejen při závěrečné děkovačce, ke svému vrcholu nepřeslechnutelně gradovala totiž během snad celého představení. Olomoucký Sen noci svatojánské nese označení „lyrický balet plný kouzel“, přičemž dlužno zdůraznit, že nejde o reklamní hru se slovíčky, ale o trefné postižení konečného výsledku úsilí všech inscenátorů. Divák není samozřejmě svědkem žádných nacvičených triků varietních kouzelníků, přesto tento shakespearovský „Sen“ ve svém úhrnu svou přeludovost nezapře.

Shakespearova komedie Sen noci Svatojánské patří k nejčastěji uváděným titulům tohoto autora. Na světových jevištích se zabydlela nejen jako rozpustilá činohra, ale doznala i úspěšnou podobu operní (Britten), muzikálovou (Moša­Merta) a řadu verzí baletních včetně pantomimy (Ladislav Fialka).

Baletní inscenace zpravidla vycházejí ze skvostné scénické hudby Felixe Mendelssohna ­Bartholdyho, protože ta ale nevydá na celovečerní představení, doplňují ji inscenátoři o díla dalších skladatelů (například Ludwiga Minkuse) nebo sahají k dalším Mendelssohnovým partiturám. Učinila tak i Olomouc, když si ve shodě s pražským nastudováním vypomohla sekvencemi z Mendelssohnových symfonií a dalších děl tohoto německého romantika. Podstatný rozdíl mezi pražským originálem a olomouckou replikou tkví v tom, že v Praze šla hudba ze záznamu, kdežto zde se za dirigentské kurately Petra Šumníka muzicíruje živě. Vaculíkova choreografie uchopila ztřeštěný příběh ve velmi hbitém, ba prestissimovém tempu. Až máte dojem, že to tanečníky udolá. Ale omyl. Ti zaplňují scénu většinou v ansámblových výstupech,kdy se zdá, že vše probíhá v jednom bujarém reji, v němž však každý tanečník má naordinovánu individuální choreografii. Hostující Libor Vaculík, který je podepsán pod choreografií, režií i nápaditě fajnovou světelnou koncepcí, protkal svůj „Sen“ opulentní porcičkou inteligentního humoru, který je snad kolorující ingrediencí nejpodstatnější. K takovému celkovému dojmu výraznou měrou přispěli i oba hostující výtvarníci – scénograf Martin Černý, který sáhl i k siluetám paláců bájného království a který se přímo vyžíval ve svěží barevnosti, a Roman Šolc, jenž navrhl kostýmy, z nichž nejeden vyloudí na divákově tváři úsměv. Celé výtvarno tak míří do spletitého světa pohádkových iluzí a laškovného snění. Inscenaci rámuje populární roztančený Mendelssohnův Svatební pochod. Prolog začíná svatbou Lysandra s Hermií a Demetria s krásnou Helenou. Kněz jim žehná, ale v nejlepším na scénu opožděně přichází ředitel divadla s manželkou. Atak celý příběh musí začít od svého prvopočátku. Kněžský kostým jde stranou a před divákem stojí Puk, v jehož režii se celá taškařice odvíjí od výchozího bodu. Než dojde k závěrečnému repete Svatebního pochodu, uplynou i s pauzou zhruba dvě hodinky, během nichž se divák nejen skvěle baví,ale vychutnává si i pohybovou zdatnost olomouckých tanečníků a tanečnic. O premiéře největší aplaus sklidil Michal Kováč jako neodolatelně hravý Puk, ale tleskalo se samozřejmě i všem ostatním, na nichž bylo znát, že si Vaculíkův „Sen“ užívají.

Celkové nadšení neoslabily ani intonační lapsy v žesťové sekci orchestru, které vynikly zejména v opakovaném Svatebním pochodu. Olomoucký baletní Sen noci svatojánské je zkrátka líbezně vtipná harmonie hudby, tance i veškerého výtvarna, kdy vše splývá v jednotný celek, který perlí jak opojné šampaňské.

Vladimír Čech