Mimo jiné i proto, že Robert Balogh patří v Moravském divadle k umělcům, kteří mimořádným způsobem olomouckou scénu a město samé mnohokrát ve vlasti i v cizině proslavili a zasloužili se o jejich nezanedbatelnou uměleckou pověst a prestiž. Usměvavý choreograf je osobnost pozitivní a vstřícná a naše pozvání k rozhovoru přijal s potěšením. Rád se totiž o své radosti, myšlenky a nápady s lidmi rád dělí. Začněme, Mistře, od Adama.... , vraťme se k pramenům... Narodil jsem se na jihozápadním Slovensku v Nových Zámcích v kulturně orientované rodině, v níž vlastně každý byl svébytnou a talentovanou osobností. Umění, především hudba mne obklopovala od kolébky a vnímal jsem ji jako dar, který se neodmítá. Můj otec jako lékař nepochybně doufal, že půjdu v jeho stopách. To ovlivnilo mé rozhodování o studiu na střední škole. Vybral jsem si gymnázium, i když jsem se už tehdy dost intenzivně věnoval hudbě. Učil jsem se hře na klavír, zpíval jsem ve sboru, tančil... Ve škole se mi dařilo, takže jsem se těmto činnostem mohl plně věnovat a v rámci studentské tvořivosti i uplatnit. Nikdo mne v rodině nezrazoval, bratr hrál na bicí a na flétnu, matčina slibná kariéra tanečnice také nebyla zanedbatelná... Založil jsem na gymnáziu taneční soubor, začal jsem „choreografovat“, jezdili jsme po soutěžích a setkávali se v porotách s profesionály. Nešetřili chválou na mou adresu, takže vidina budoucího lékaře, snad i chirurga, začala blednout... Každou pausu v uměleckém směru jsem vnímal jako ochuzení. Nakonec mne umění to té míry strhlo, že jsem začal uvažovat o studiu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Obklopil jsem se odbornou literaturou, spolykal řadu titulů a vyzbrojil se takovou mírou poznatků, že jsem byl jako „talent“ ke studiu přijat. K tomuto přelomovému rozhodnutí mne přiměl hlavně prof. Štefan Nosál, šéf Lúčnice. Vaše umělecká kariéra je od samého počátku významně spjata s Českem... To je pravda. Před rozdělením Československa byly umělecké kontakty zcela běžné. Při jedné choreografické soutěži v Košicích jsem se potkal s představiteli olomouckého baletu, tehdejším šéfem baletu Karlem Jurčíkem, prvním sólistou Jiřím Sekaninou a Emilem Smetanou. Byl jsem vyzván ke spolupráci a v Olomouci, prakticky ještě v době studií, jsem choreograficky úspěšně připravil Roční doby Petra Iljiče Čajkovského, v nichž tančila Kateřina Pelzerová a Jiří Sekanina. To vedlo k mému prvnímu angažmá v letech 1985-1988. Zaujal jsem v té době především Domem Bernardy Alby, s kterým se Olomouc představila v Praze, ale i v Estonsku a tehdejší NDR. Na počátku své profesní kariéry jsem hostoval i na jiných scénách, např. ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, pro něž jsem dělal Orffovy Catuli carmina, v košickém divadle, kde jsem se seznámil s Ondřejem Šotem, v Karlíně, kde jsem se potkal s Petrem Weiglem... Všechno mne oslovovalo Sfér pro vaše umělecké uplatnění časem přibývá. Mohl byste je nám přiblížit? Není jich mnoho, ale zahrnují prakticky celou oblast baletu. Počáteční kariéru tanečníka pokládám za uzavřenou, nyní mi zbývá baletní choreografie, baletní režie a spolupráce s Baletním studiem při MDO. Novinkou v mé práci je operní režie... Balet je umění otevřené, dynamické a schopné neustálého vývoje. Jakákoli stagnace by byla ke škodě. To předpokládá značné tvůrčí vypětí, studium, sledování špičkových inscenací, promýšlení hudebních skladeb a neustálé objevování. Každá nová inscenace je výzva. V profesionální rovině se nikdy nevstupuje do stejných „vod“. Každý tvůrčí výkon jistým způsobem mění i nás, často na tom mají podíl i ti, s nimiž spolupracujeme. Nevzpomínám jen na již zmíněné, ale i na další, např. na Darju Klimentovou, Eduarda Přikryla nebo Josefa Jelínka. Cením si i spolupráce se současnými členy baletu, mezi něž patří manželé Globovi, Renata Mrózková, Svatava Kaiserová, Michal Klapetek, Josef Jambor a další. Kromě klasických baletů typu Romea a Julie nebo Madam Butterfly se věnuji i tzv. symfonickým baletům. Poměrně značný ohlas měla Dvořákova IX. symfonie, která je ještě – vzhledem k tomu, jak často je připomíná - v živé paměti. Symfonickému baletu jsme věnoval i svou doktorskou práci. Co Vás přimělo k práci s Baletním studiem Moravského divadla? Baletní studio bylo založeno ve spolupráci s Jitkou Weiermüllerovou v roce 2003 a získalo si velkou oblibu u olomoucké kulturní veřejnosti. Zájem o aktivní balet je v Olomouci mezi dětmi mimořádný. Dnes má studio 115 členů a neobejde se bez celého týmu spolupracovníků. K jeho popularitě přispívají i mimořádné úspěchy z posledních let, jichž dosáhli malí olomoučtí tanečníci na světovém festivalu v Los Angeles v roce 2006 a 2007. První vítězka Lucie Horná nyní studuje na baletní škole ve Vídni a působí v baletu Velké vídeňské opery. Často se připomínají i Vaše zahraniční úspěchy? Které bychom měli připomenout? Do povědomí světové choreografie jsem vstoupil při soutěži v Tokiu roku 1991, kdy jsem se prosadil mezi 156 účastníky ziskem bronzové medaile. Od té doby jsem zván do různých zemí k choreografickému hostování. Byl jsem v Japonsku, Turecku, Německu, Polsku, Norsku, Španělsku... Působení v zahraničí však vnímám jen jako změnu, domnívám se, že choreografický um je nutno rozvíjet v konkrétním prostředí a zázemí, kde se cítím být doma. Za takové místo považuji po pětadvaceti letech práce právě Moravské divadlo a Olomouc. S členy baletu i vedením divadla si velmi dobře rozumím a jsem rád, že jsem zde pověřován velmi zajímavými uměleckými realizacemi. Čas mi popřál dozrát tak, že se pokouším i o režii opery Marie Stuarda. Svou dramatičností mne přitahuje i muzikál. Domnívám se, že v odborných kruzích jste delší dobu vnímán jako možný kandidát na udělení Ceny města Olomouce... Velmi oceňuji, že moje práce přináší lidem hodnotné umělecké zážitky, ale divadlo je umění týmové a každý úspěch je výsledkem kolektivním. Vzdávám hold všem, kteří hrají „divadlo“ s nadšením a láskou a kteří se mnou rádi spolupracují. Budete mít čas si o prázdninách odpočinout? Poslední dvě léta jsem prožil ve velkém pracovním vypětí. Zvládl jsem šest premiér, stačil ještě spolupracovat s pražskou televizí, a tak cítím, že už musím na chvíli vypnout. Letos hodlám jet s dcerou Laurou a synem Richardem k moři. Máme namířeno do Chorvatska.