Dnes a zítra

Divadelní prázdniny - nehraje se

Naše tipy
22.8 (čt) sk. - 20:00

Sluha dvou pánů

Skoro bleší cirkus

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Amfiteátr Velká Bystřice

23.8 (pá) sk. - 20:00

Kupec benátský

Kdo si půjčí, musí splácet

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

24.8 (so) sk. - 20:00

Robin Hood

Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

25.8 (ne) sk. - 20:00

Noc na Karlštejně

Romantická komedie plná známých a oblíbených melodií

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

26.8 (po) sk. - 20:00

Starci na chmelu

Když dva jsou jako jeden

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

27.8 (út) sk. - 20:00

Balet Gala

Galavečer

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

S Robertem Baloghem o baletní tvorbě a její propagaci: „Vlivů, které dnes odvádí lidi od duchovna a krásna, je příliš mnoho.“

Taneční aktuality.cz, 19.4.2017

S uměleckým šéfem baletního souboru Moravského divadla v Olomouci Robertem Baloghem jsme se setkali následující den po premiéře jeho nové inscenace Othello, která si vysloužila vřelé přijetí diváky a ovace vstoje. O náročnosti pozice choreografa i šéfa baletu v hanáckém regionu se rozpovídal se zápalem sobě vlastním.


Shakespearův Othello je docela náročné drama, přesto i pro balet oblíbené téma. Jak jste postupoval při tvorbě libreta, aby bylo divákům srozumitelné?

Tematikou převedení shakespearovských dramat do řeči tance se zabývám již dlouho. Od té doby, co jsem vytvořil Romea a Julii pro plzeňský baletní soubor, jsem pochopil, že je mi Shakespearovo dílo blízké. Dalším inspiračním zdrojem mi byla Verdiho stejnojmenná opera. Bylo důležité se nezaplést do děje a do dalších vedlejších postav, soustředit se jen na ty hlavní a rozehrát hru kolem Jaga, který je konstruktérem toho celého dění, machiavelisticky rozehrává svou ďábelskou hru. Samozřejmě nutností bylo podat celé drama pro diváka přístupnou formou, aby pochopil jednání postav i celou zápletku. Je velmi důležité, aby byl člověk přesný, aby z gest divák okamžitě pochopil, oč jde. Vše pak musí být muzikální, taneční, atraktivní, dynamické, plné zvratů, aby se v kompozici střídala sóla, dueta, tria sborové pasáže a to všechno bylo naplněné psychologickým prožitkem. 


Někdy jste i děj trochu posunul, například když jste na konci nechal Othella zabít Jaga hodem oštěpu…

Ano, mně to přišlo pro diváky jasnější, než kdyby se tam objevili dva strážníci, je to taková tečka, ukončení celého kruhu. Othello pocítí celou marnost z toho, že podlehl zlu, které je ztělesněno Jagem, a tím, že ho zabije, kruh uzavře. Nachází pak jediné východisko z fatální situace - nemá pro co žít a sám spáchá sebevraždu. 


I úvod jste osekal…

Ano, pro baletní umění je typická jistá zkratkovitost. Musel jsem myslet na diváka a únosnou délku, abychom se neztratili jenom v samé gestikulaci. Dnešní člověk je zvyklý na úplně jiný timing, jiný čas. Svého Othella tak začínám až po jeho vítězné bitvě a triumfálním příjezdu, kdy jej očekává Desdemona jako jeho právoplatná manželka. 


Proč jste si vybral Mačavarianiho hudbu místo Hanušovy skladby?

Hudba Jana Hanuše mne příliš neoslovila. Tato verze se hrála mnohokrát na českých jevištích a já se chtěl vydat jinou cestou. Mám rád ruské skladatele, vyplatilo se mi to, už když jsem dělal Macbetha na hudbu Kirilla Molčanova. Navíc Alexej Mačavariani komponoval Othella podobně jako Prokofjev, téměř na každou strofu, takže to, co tam chcete najít, tam najdete. Se svým dramaturgem jsme jen nad libretem a partiturou strávili minimálně půl roku, kdy jsme skládali jednotlivé kousky dohromady.


Co je nejtěžší na tom vystavět v regionálním divadle takový velký výpravný balet? Těch překážek je určitě spousta. 

Když máte dobré tanečníky, tak můžete repertoár postavit na nich. Například – když nemám Julii, nemůžu dělat Romea a Julii. Když mám Othella, tak můžu dělat Othella. Když mám skvělou Yui (Kyotani, pozn. aut.), tak jsem pro ni vytvořil Margaritu z Dámy s kaméliemi, představení, které je podle mě na mezinárodní úrovni, s živým klavírem, krásnými kostýmy a výpravou. Největší překážkou je pak už jen se vejít do přiděleného rozpočtu. Všechno samozřejmě záleží na uměleckém vedení, jak je přerozdělí pro tři soubory. Naštěstí tady máme opravdu specifické podmínky, skvělé pracovité lidi, takže to i s nízkým rozpočtem vždycky nějak uděláme a všichni mi hodně pomáhají. Potenciál Moravského divadla, především v osobě scénografa Eduarda Přikryla, vedoucí kostýmního úseku Marcely Czmerové a hostujícího výtvarníka kostýmů Romana Šolce, je skutečně mimořádný. Jsem hrdý na to, že v našich baletních inscenacích klasických, neoklasických i moderních je vše tak, jak má být. Scéna, kostýmy i taneční výkony se vhodně doplňují. Přestože jsem se už naučil nikomu nezávidět, tak když to srovnám s jinými divadly, kde se stane, že na jednu inscenaci je rozpočet třeba 15 milionů, tak mi to přijde úplně mrhání penězi. Když srovnáte potom naše a jejich výsledky, tak to opravdu není adekvátní.


Vy ale netrpíte špatnou návštěvností…

Za to jsem opravdu šťastný. Podle mých informací máme snad jednu z nejvyšších návštěvností v celé České republice. Když vezmete v úvahu, že jsme město, které má sotva 100 000 lidí a žádnou skvělou turistiku… A přitom za námi jezdí lidé i z okolních regionů, z Brna a Ostravy, kde se teď repertoár hodně zmodernizoval a publikum chce vidět naše výpravné balety, dokonce i ze zahraničí. Určitě jste zaregistrovala, že se říkalo, že baletní umění vymírá, ale třeba na Queen – The show must go on! čekají diváci někdy i půl roku na lístek. Všechna představení jsou vyprodaná. U všech máme průměrnou návštěvnost skoro 90% a jen na předplatné hrajeme každý titul 14× za sezonu, ale některé repertoárové inscenace mají na svém kontě již asi 100 repríz! Ostatně reprízovost všech našich titulů je vysoká.


Nepřemýšlel jste o zařazení modernějších děl na repertoár? 

Ale ano, například Fridu, o kterou je velký zájem v zahraničí (konkrétně v Maďarsku a Estonsku), a teď nově Queen - The show must go on!, což je hodně populární. Jako další premiéru chystáme složený večer čtyř současných evropských choreografů – z Maďarska, Česka, Slovenska a Polska.


To je teď hodně v divadlech v módě, například triptychy mladých tvůrců… 

V Olomouci zatím v tomto směru velké zkušenosti nemáme a už teď jsem zvědavý, jak na tento večer bude reagovat obecenstvo a zda bude mít večer takový úspěch, jako jiné balety na repertoáru. Nemyslím, že jenom v Olomouci, ale tento vývoj lze sledovat i celosvětově, podle mě baletní publikum dnes chce spíše velké, dějové, výpravné balety, s jejichž hrdiny se diváci dokážou konfrontovat, a alternativní tvorba je na ústupu. U většiny abstraktních choreografií publikum mnohdy neví, o čem to je… pokud je dobrá interpretace, tak vás to baví pět, šest minut, a pak začnete tápat nad smyslem toho díla. Tím však nechci nijak zavrhnout všechny moderní abstraktní choreografie. Jen pro repertoárové divadlo, které si musí udržet svou věrnou diváckou obec, není směřování pouze k moderně a abstrakci tím správným. 


Vy jste ale nedělal vždycky výpravné a dějové balety… 

Ano, já jsem k tomu, dá se říct, dospěl. Byl jsem moderním choreografem a dodnes se jím cítím, proto také klasiku nedělám, tu mám rád v čisté formě. Proto Labutí jezero, Spící krasavici i Dona Quijota pro náš soubor nastudovala Hana Vláčilová, která je pro mě největší specialistka na klasický balet u nás, Louskáčka pak Jiří Horák, a jsou to velmi úspěšná představení. To, co mne zcela naplňuje, je vytvoření baletního divadla se vším všudy. A dá se říct, že mě baletní umění čím dál víc baví.


Čím dál víc? 

Ano. Zjistil jsem, že mám naše umění opravdu rád a chci ho co nejvíc propagovat, protože věřím v jeho sílu. Jsem šťastný, když jsou diváci spokojeni a když dávají najevo své nadšení. Pak vím, že publikum všemu rozumí, i když je to třeba Shakespeare a složité filozofické otázky. Myslím, že nejdůležitější v baletním umění jsou emoce. I proto si vybírám velká témata. Zvlášť, když mám interprety, kteří je dokážou zprostředkovat.


Máte docela velký soubor, to se asi dobře pracuje…

Já jsem se svým souborem velmi spokojen, tak jak jsem si ho za těch šest let vystavěl. Neustále však pracuji na zlepšení technické i interpretační úrovně celého souboru. Máme třiatřicet tanečníků, se kterými jsme schopni inscenovat i velké balety. Mám dobrý tým kolem sebe, skvělé asistenty Danu Krajevskou a Jelenu Iliinu a spolupracovníka v osobě dramaturga Tomáše Lehotského. O náš soubor projevují enormní zájem tanečníci z celého světa. Jen v letošním konkurzu nám přišlo přes 150 přihlášek! A všichni chtějí tančit v Olomouci.


Jak náročné skloubit tvůrčí choreografickou a zároveň manažerskou činnost v jednom souboru? 

Je to náročné, ale i motivující. Musím se starat o mnoho dalších záležitostí, které jsou poněkud vzdálené funkci uměleckého šéfa. Ve větších divadlech jsou pro tyto aktivity přijati samostatní pracovníci. U mne to znamená vyřizovat administrativu a agendu baletního souboru, ale i práci související se zájezdovou činností a propagací. Zvláště v tomto divadle, když propagace, bohužel, stagnuje. Myslím si, že si baletní umění v Čechách celkově zaslouží mnohem větší a kvalitnější propagaci. Kdybych se do toho nezapojil, těžko bychom hráli v Praze nebo v zahraničí. Díky tomu jsme se mohli předvést v pražském Národním divadle, Slovenském Národním divadle v Bratislavě, každoročně pořádáme velké turné do Německa. Opakovaně jsme zvaní na vystoupení do Polska, na Slovensko, do Estonska. Jednáme i s manažery z Itálie, Maďarska, Velké Británie, Španělska… Navíc musím neustále všechno kontrolovat, dennodenně. Protože kdybych to nedělal, tak se najednou odevšad začnou ozývat takové zprávy, které jdou proti tomu, co stavím, a veškeré snažení sráží na kolena. Snažím se o nějakou tvůrčí práci, stavím svůj sen a pak nezkontroluju nějakou smlouvu a všechno se začne bortit.


Myslím, že takové věci se asi dějí v každém divadle… 

Je to pravidelný boj. Po těžké choreografické zkoušce ještě musím denně řešit v kanceláři další problémy a starosti. Jak už jsem říkal, sám řeším propagaci, objíždím regiony, nabízím hostování nebo výměnu baletů navzájem s okolními divadly. I kdybychom si s některým souborem třeba jen vyměnili sólisty, bylo by to pro jednotlivé regiony hned atraktivnější, vždyť každá taková akce tanečníky motivuje. Není to v Čechách snadné. A přitom bych tak moc chtěl propagovat baletní umění. Myslím, že duchovní výchova je dnes mnohem důležitější, než kdy byla, protože vlivů, které lidi odvádějí od kultury, krásna, umění, citlivosti a duchovnosti, je dnes příliš mnoho.¨


Lucie Hayashi


24.4.2017