Ve slovenské metropoli měli baletní fanoušci možnost vidět Prokofjevův balet Romeo a Julie ve dvou verzích. V komorním podání tanečního souboru Nové scény v choreografii Mária Radačovského a v inscenaci Baletu Slovenského národního divadla (SND) v choreografii Massima Morricona. SND má ve svém programu dokonce i hiphopovou adaptaci tohoto Shakespearova díla v choreografii Laci Strikea, naštěstí ne na hudbu Sergeje Prokofjeva.

Že i divadla menších měst umí zaujmout a vzbuzovat respekt, dokazuje olomoucká inscenace tohoto Prokofjevova populárního baletu uvedená v Moravském divadle.

Robertovi Baloghovi se v průběhu několika let šéfování podařilo vytvořit dramaturgicky vyvážený a pro obecenstvo přitažlivý repertoár. Realizuje ho se svým třicetičlenným mladým, technicky zdatným souborem s perspektivou dalšího výrazného uměleckého růstu.

Z kvalitně připraveného programu Tomáše Lehotského se dovídáme, že první uvedení Prokofjevova baletu Romeo a Julie bylo na olomoucké scéně v roce 1961 v choreografii Josefa Škody. Robert Balogh se po roce 2000 k tomuto titulu vrací v Olomouci již podruhé.

Porovnávajíc bratislavské inscenace s tou olomouckou je možno konstatovat, že se jim vyrovná, ba v některých ohledech je i převyšuje. Baloghův pohybový slovník je eklektický v neoklasickém pojetí. V tomto stylu vždy najde nejvhodnější způsob diferencovaného výrazu. K poetizaci postavy Julie využívá špičkovou techniku. Vedle ní na špičkách tančí i její přítelkyně a účastnice na plesu Kapuletů. Charakterový tanec využívá ke ztvárnění lidu na veronském náměstí.

Ale to není nejpodstatnější. To, co diváka nejvíce zaujme, je silný emocionální náboj, nevyumělkovaný, přirozený projev interpretů. Svou svěžestí a bezprostředností připomíná atmosféru slavného Zeffirelliho filmu.

Yui Kyotani s Arkadiuszem Orłowským (v rolích je alternují Karolina Zarach a Patryk Mielewczyk – pozn. red.) tvoří přímo ideální pár nesmrtelných veronských milenců. Kyotani je půvabnou Julií, která se před našima očima mění z rozpustilého, hravého děvčátka v zamilovanou, odhodlanou mladou ženu, vzdorující rodičovské svévoli. Orłowski je romanticky zasněným a šlechetným Romeem. Ukázal se i jako spolehlivý a pozorný partner v balkónové scéně a rozlučkovém duetu. Jejich taneční projev je harmonický.

Z Romeových přátel má mimo Benvolia (Ján Kočík) větší úlohu Mercutio, kterému Michal Kováč nezůstal nic dlužen. Tančí s hravou lehkostí, přičemž se šarmem flirtuje a vtipkuje až do skonu. Jeho smrt je jedním z nejsilnějších momentů představení. Mimořádně sugestivní je každé gesto Tybalta Ivo Jambora. Šermířské scény protagonistů a pánského sboru nastudoval Karel Basák. Plnou humoru a oddanosti své svěřenkyni je Chůva Renáty Mrózkové, kterou by maskér měl udělat starší. Asketického a přísného mnicha dotváří mimořádně štíhlá postava Sergeje Iliina. I když jsme zvyklí na žoviálnější Lorenzy, i tento páter přesvědčil. Z dalších účinkujících je třeba vzpomenout Kapuletovou Jeleny Iliiny, Kapuleta Andreje Šarajeva, Parise Dmitrije Savakova, Montekovou Iriny Laptěvy, Monteka Pavla Brázdy a Vévodu Vadima Tsepeleva. Sborové tance byly provedeny velmi disciplinovaně, přitom s prožitkem. Obzvlášť monumentálně působila plesová scéna u Kapuletů. Byla to ukázka toho, jak efektně pracovat se scénickým prostorem.

V plném lesku ožila Prokofjevova partitura pod taktovkou Tomáše Hanáka. Dirigent byl ve stálém kontaktu s děním na jevišti.

Martin Černý vytvořil maximální prostor pro tanec na malé ploše olomouckého jeviště, díky tomu nepůsobí stísněně ani sborové tance, ani šermířské scény. Částečně mobilní konstrukci arkád a decentně malovaný prospekt nasvítil Bohuslav Kraus tak, aby se vytvořila patřičná atmosféra pro jednotlivé fáze děje. Se scénou výborně ladily historizující kostýmy Romana Šolce přizpůsobené tanečnímu pohybu. Šolc barevně odlišil dvě znesvářené rodiny. Montekové jsou v modré, oděvy Kapuletů hýří červenými barvami.

Největším přínosem olomoucké inscenace je to, že se choreograf – režisér nesnaží pod záminkou přiblížit děj současnému divákovi aktualizovat Shakespeara. Baloghova muzikalita a dobrý vkus zaručují, aby jeho kreace nebyla v rozporu s hudební předlohou, čehož býváme nejednou svědky. Obecenstvu nevnucuje žádnou vykonstruovanou koncepci. Nezatěžuje těžko identifikovatelnou symbolikou, kterou běžný divák často nepochopí ani po přečtení programu. V době trendů, kdy inscenátoři soutěží v tom, který dokáže co nejvíc přeonačit klasické dílo, má také Balogh svůj vlastní výklad: být co nejvěrnější literární předloze a partituře dvou géniů. V tom je odvaha, kterou obecenstvo ocenilo bouřlivým potleskem.

Miklós Vojtek