Rodinná slavnost v dánském stylu

16. 10. 2017 / Napsali o nás
Co se vám vybaví, když se řekne rodinná slavnost? Oslavenec? Radost? Blízcí a přátelé? Dárky nebo dort? A co když vše může být i jinak a z obyčejné oslavy narozenin se stane rodinná psychoterapie? Že to není možné? Tak neváhejte navštívit Moravské divadlo Olomouc, která vás o tom přesvědčí skrze hru Rodinná slavnost od Thomase Vinterberka a Mogense Rukova.

V roce 1998 natočil dánský režisér Thomas Vinterberg film Rodinná slavnost podle pravidel skupiny režisérů s názvem Dogma 95. Jednalo se o naprosté odpoutání od žánrového filmu a od běžného způsobu natáčení. Film však nebyl kontroverzním pouze díky jeho netradičnímu zpracování, ale také díky volby tématu a jeho pojetí dokázal diváky šokovat. Není divu, že se později Rodinná slavnost dostala i na divadelní prkna.  V Moravském divadle Olomouc měla premiéru 2.června  letošního roku. Režie se ujal Mikoláš Tyc a dramaturgie Michaela Doležalová. V hlavních rolí Václav Bahník (Helge), Vlasta Hartlová (Elsa), Jan Ťoupalík (Christian), Petr Vaněk (Michael) a Kristýna Krahulcová nebo Vendula Nováková (Helena).

Těm, kteří znají díla od skupiny Dogma 95, je zřejmě jasné, že pojetí zdánlivě příjemné záležitosti, jako je oslava narozenin, se nebude nést v tradičním idylickém nádechu. Už samotné zpracování jeviště podle scénografa Karla Čapka, působí značně chladně, prázdně a jednoduše, ale také dosti snobsky. Diváci před sebou vidí sál, ve kterém se má konat oslava šedesátých narozenin hoteliéra Helgeho. Ovšem prostor není laděný do veselých barev, ale naopak zde dominuje černá, šedá a bílá. V pozadí se nachází velký stůl a zvláštní detail představují židle, které po celou dobu visí nad hlavami postav.

Vše začíná naprosto idylicky a poklidně. Do domu Helgeho a jeho ženy Elsy přijíždí jejich příbuzní, přátelé a hlavně jejich děti, a to dcera Helena a synové Michael a Christian, v sálu vládne poměrně přátelská atmosféra. Ovšem čím déle jsou postavy spolu, tím víc je zřejmé, že rodina má mezi sebou vztahové bariéry. Na jevišti se často setkávají pouze dvě postavy, čímž divák může nahlédnout do jejich soukromí a vyhodnotit, jaký mezi sebou mají vztah. Mezi některými scénami vstupuje Helge se svým monologem, ve kterém se zmiňuje o jeho vztahu k dětem a rodině.

Jako první má proslov Christian, který místo vřelého proslovu nařkne otce z údajného pohlavního zneužívání.  Kdo by čekal, že se něco změní, mýlí se.  Oslava pokračuje, přece jen se jedná o dánskou domácnost, kde se lidé snaží o klid a mír. Když se Christian pokusí znova na sebe upozornit, jeho bratr na něj agresivně zaútočí. ,,Klid, Michaeli, dělej, že tu není‘‘ reaguje na celou situaci Helge a dále ve snobském stylu si užívá své oslavy.  A opravdu všechny postavy dělají, že Christian není přítomen. Sálem panuje nepříjemná atmosféra, kterou umocňuje hudba a hra se světlem. Herci navíc maximálně využívají  mimiky a gest, tudíž je divákům jasné, jak se asi cítí. Nejvíce v tomto ohledu excelují Jan Ťoupalík, Petr Vaněk a Vendula Nováková. Po jevišti se potlouká jeden z hostů, strýček Leif, který vše natáčí kamerou. Že by se jednalo o jakýsi odkaz k Dogmatu 95?

Z oslavy narozenin se postupně stává ,, sociální horor‘‘, kde krom nenávisti a  strachu  koná své rasismus a xenofobie, neboť Helenin přítel je černoch a Christian pro změnu odbočuje od běžného chování své rodiny, tudíž je blázen. Také je zde kladena otázka, jakou roli má žena v rodině a zda je rovnoprávným partnerem či pouze jeho služkou, což můžeme vyčíst ze vztahu Michaela a jeho ženy Mette. Vše však pak opět po vystřízlivění upadá do starých kolejích, což vystihuje í znějící skladba ,,Live is life‘‘. Domnívám se, že se tvůrcům inscenace  jak po vizuální, tak obsahové stránce podařilo vyzdvihnout záměr Dogmatu 95, což si jistě neslo svá úskalí.

Petra Kupcová

Helena v krabici, 9.10.2017