Revoluce v Olomouci vypukla hned druhý den na divadelních prknech. „V sobotu večer bylo u nás v divadle představení Velká mela, v němž jsem nehrála. Kolegové pak za mnou přijeli a řekli mi, že dostali text prohlášení o divadelní stávce a že jej na konci představení přečetl kolega Mirek Rataj místo děkovačky,“ vzpomíná herečka Moravského divadla Ivana Plíhalová.Herci se pak domluvili, že se pokusí zahájit stávku. Druhý den přečetl Miroslav Rataj v divadle prohlášení. Publikum zareagovalo spontánně a představení se nehrálo. Plíhalová měla výzvu přečíst v Hodolanském divadle. Tam byla situace složitější: na programu byla premiéra operety Týden v tichém domě, na kterou přišla spousta lidí z komunistického okresního výboru. „Asi půl hodiny trvalo, než jsme se vůbec dostali na jeviště. Nechtěli nám to dovolit. Ale všichni členové souboru kromě čtyř lidí byli pro stávku. Po půlhodinových diskusích mě nakonec kolegové doslova vytlačili na jeviště a já jsem výzvu přečetla. Toto představení se nakonec také nekonalo,“ vzpomíná herečka. V neděli 19. listopadu se sjížděli do Olomouce studenti a na kolejích se vzrušeně debatovalo. Také drnčely telefony u tehdejšího pedagoga olomoucké filozofické fakulty Josefa Jařaba. „Volalo mi několik lidí, mezi nimi i můj syn, který studoval v Praze. Při zásahu přišel o lékařský atlas, kterým si kryl hlavu. Ptal se mě, co s tím uděláme,“ říká Jařab. Ještě ten večer se před kolejemi sešlo několik desítek studentů. Tam se dohodli na další den na velkém setkání ve Sportovní hale UP.Studenti vojenské katedry měli nástup v pondělí ráno o půl sedmé před Šmeralovými kolejemi. Tam už je očekávala skupina mediků držících se za ruce. „Přišel jeden z podplukovníků a řval: Co se to tady děje, podejte hlášení. Tak jsem je podal,“ vzpomíná tehdy dvaadvacetiletý student Jiří Křečan. Hlášení znělo: „My studenti se připojujeme ke stávce za vyšetření brutálního zásahu na Národní třídě.“Studenti se pak převlékli do civilu a rozběhli se do ulic. „Před budovami fakult jsme odchytávali kolegy, kteří šli ráno na výuku. Říkali jsme jim, že jdeme do stávky a že se nebudeme učit,“ vypráví další ze studentských rebelů Martin Štajner, který v obchodě s konfekcí naproti poliklinice nakoupil látky, a tak během dopoledne chodilo po Olomouci stále více mladých lidí s trikolórami na klopách.Tehdejší předseda univerzitního SSM (komunistická mládežnická organizace, pozn. red.) přislíbil, že pokud přijde do sportovní haly pět set lidí, tribuna je jejich. Hala byla v poledne narvaná – přišla drtivá většina posluchačů. Zásadním momentem byl proslov Josefa Jařaba, který se jako jediný z pedagogů hned na začátku za studenty postavil. „Řekl jsem, že podporuji stávku a že o nic nepřijdeme, když ztratíme pár hodin výuky,“ vzpomíná Jařab. Ještě tentýž den věnoval svou kancelář stávkovému výboru studentů. Tomáš Roreček, který kromě olomoucké univerzity studoval i na DAMU, přivezl prohlášení pražských studentů. „Najednou jsem tam stál před tisíci lidmi, držel jsem tenký průklepák a třásly se mi ruce, takže se mi špatně četlo,“ popisuje Roreček Večer se před divadlem začaly tvořit první hloučky Olomoučanů. Za zády měli lidé policejní kordon. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že sametový příval už nic nedokáže zastavit.***„Řekl jsem, že podporuji stávku a že o nic nepřijdeme, když ztratíme pár hodin výuky.“ Josef Jařab, porevoluční rektor UP