V minulosti jste působil jako herec, režisér a ředitel dvou rádií, namlouval jste reklamy, moderoval kulturní a společenské akce. Uplatnil jste se i v zahraničí. Čím jste byl ve svém dosavadním životě nejraději?

Tahle poměrně jednoduchá otázka znamená pro mne návrat ve vzpomínkách o více než pětatřicet let, kdy jsem začal svoji profesionální hereckou kariéru. Začátky nebyly úplně nejlehčí, stálo to několik let hledání, než jsem se začal alespoň trochu považovat za herce. V pozdějším období hlavních a titulních rolí jsem byl určitě nejraději hercem. Následující léta divadelních režií byla po pracovní stránce báječná, odváděla mne však od mých malých dětí a rodiny, protože jsem byl pořád někde na cestách. Bylo to však veliké tvůrčí dobrodružství, na jehož potenciál mohu spoléhat dodnes a k němuž se stále obracím. A tak jsem byl moc rád režisérem. Reklamy jsem nejen namlouval, ale také textoval a režíroval – to ve svém „podnikatelském“ období, kdy jsem byl spolumajitelem nahrávacího studia. Na tu dobu vzpomínám rád, bylo to cosi nového, hodně o tvůrčí svobodě i poznané nutnosti. V čele Českého rozhlasu Olomouc jsem měl příležitost formovat stanici podle svých představ, spoluvytvářet slovesnou redakci a tedy i rozhlasovou slovesnou tvorbu a budovat postavení důležité kulturní a společenské instituce univerzitního města. 

 Na vaši otázku však odpovím s klasikem: „Vším jsem byl rád…“ Ostatně myslím si, že na nějaké bilance je ještě brzy  - a víte, já se nerad moc ohlížím zpátky. To, co právě dělám, se snažím dělat, jak nejlépe dokážu, a naplno. 

Do Moravského divadla jste se vrátil po mnoha letech. S jakými pocity jste vstupoval do ředitelské kanceláře?

Inu, s pocity smíšenými. Tento návrat byl pro mne už naprosto nečekaný, s odchodem z divadla - nebo jak my divadelníci říkáme - od divadla -  jsem se už během několika let smířil a nebylo to vždycky úplně jednoduché. Na jedné straně jsem při svém návratu měl výhodu v tom, že jsem věděl, do čeho jdu, důvěrně znal prostředí a byl v kontaktu se spoustou kolegů. Což na straně druhé přináší pocit nesmírné zodpovědnosti i pochybností o vlastních silách. Jsem však zvyklý přijímat výzvy – a tohle byla jedna z těch převelikých.

Po roce 1989 jste šestým ředitelem divadla. Kdo z vašich předchůdců vám byl nejbližší?

V tom případě se musím vrátit ještě daleko před rok 1989, protože nemohu vynechat jméno doktora Svetozára Vítka. Ten mne do Olomouce angažoval ze školního divadla DISK, když jsem v roce 1977 končil DAMU. Bez něho bych už v Olomouci možná nikdy nebyl…

 Lidsky jsme měli k sobě blízko s doktorem Josefem Josefíkem, prvním porevolučním ředitelem, profesně jsem velmi uznával Václava Kožušníka a pracovně hodně sdílel se svým bezprostředním předchůdcem doktorem Josefem Podstatou. Pro mne – dva Pepové a Vašek. Každý mi dal do života ředitelského spoustu cenného.  

Divadlo dlouhodobě bojuje s napjatým rozpočtem, který je z velké části závislý na příspěvcích města. Vidíte z této situace nějakou cestu ven?

Ta závislost je jasná a pochopitelná. Univerzitní město, město statutární s obrovskou historickou váhou, kulturním, společenským, intelektuálním a duchovním potenciálem prostě musí mít své divadlo! S činohrou, operou a baletem! A to samozřejmě také něco stojí. S napjatým rozpočtem dnes bojuje kdekdo – rozpočet divadelní umožňuje existenci, horší je to s možnostmi rozvoje. Nároky umělecké jsou tak často konfrontovány s realitou ekonomickou.  V této situaci nám může pomoci, budeme-li hrát tak, aby každé představení bylo vyprodané. To je jistě otázka nejen repertoáru, uměleckých kvalit souborů, ale také prostředků na výpravu a realizaci divácky přitažlivých titulů. Vždyť divadlo musí být i podívaná!

Protože jsme fatálně limitováni pouze jednou scénou, jediným jevištěm, vidím také velkou šanci k vylepšení rozpočtu v zájezdových aktivitách. A to nejen v cizině, ale zejména po vlastech českých. 

 Pro pořádek však dodávám, že naše soběstačnost se blíží dvaceti procentům, což není v porovnání s divadly podobného typu úplně špatné.

Počítáte s nějakými významnějšími investicemi do majetku divadla? Je třeba ještě nějakou část rekonstruovat?

Pozornému divákovi neujde, že by si zasloužil rekonstrukci hlediště a všech vstupních prostor, zasvěcený divadelník by jistě nepohrdl alternativním divadýlkem v podkroví a ryzí praktik by věděl, jak vybudovat dostačující divadelní dílny. Myslím, že ve výčtu už není třeba pokračovat… Nicméně neustále pracujeme na zvýšení diváckého komfortu. Letos třeba rekonstrukcí pokladny pro veřejnost nebo toalet pro pány. 

Které představení vám v uplynulé sezóně udělalo největší radost a proč?

Každé vyprodané, mám-li mít na mysli své odpovědi na vaše předchozí otázky. Přičemž spokojenost divácké obce je samozřejmostí!

Máte v nadcházejícím divadelním roce nějakého tajného favorita, který podle vás ohromí vaše publikum?

Mám, ale když vám ho teď prozradím, už nebude tajný. 

Ivo Heger