Když jsme se k rozhovoru potkali poprvé, před kamerami, bylo to krátce po nástupu Davida Gerneše do funkce. Byl tehdy v centru velké pozornosti, nejen kvůli svému mládí, ale i proto, že byl v Olomouci prakticky neznámý. Možná působil malinko plaše, ale byl plný pokory, byl si vědom velikosti úkolu, který přijal. O dva roky později, po zvládnutí jedné obrovské krize a na prahu další, byl úplně jiný. Plachost zmizela, působil nesmírně energicky a rozhodně. Jako šéf, který ví, co má dělat a nesesype se. Pokora přitom zůstala.

Povídali jsme si krátce po první vlně zákazů, který se dotkl jen opery. Během další práce na rozhovoru pak přišel zákaz úplný, takže jsme část otázek doplňovali online a vzhledem k situaci, kterou bylo nutno řešit, se práce malinko protáhla. A přestože doba není moc veselá, podařilo se nám naladit i na optimistickou vlnu.

Všichni máme za sebou opravdu těžké měsíce. Pamatujete si na chvíli, kdy jste si uvědomil, že ta situace je vážná? Tušil jste tehdy v březnu, že by mohlo dojít k uzavření divadel?

Přesto, že to byla velice hektická doba, pamatuji si to docela přesně. Ještě pár dnů před vyhlášením onoho opatření jsme si mysleli, že se to nemůže stát. Až v den, kdy přišlo opatření se snížením kapacity na 100 osob, jsem si ráno uvědomil, že to může přijít, i když v první chvíli jsem si myslel, že se bude jednat o opatření jen na pár dní, a tak jsme k tomu i přistupovali. Když jsem kolegům říkal, že nemůžeme hrát pro veřejnost, tak jsem jim zároveň řekl, že musíme být připraveni, že v řádu dnů zase otevřeme. To jak fatálně jsem se mýlil, jsem si uvědomil po pár dnech, kdy byl vyhlášen zákaz vycházení. V tu chvíli přestaly platit všechny psané i nepsané poučky o divadle a my jsme museli začít úplně od nuly, protože tohle ještě nikdy nikdo nezažil. Divadla se takhle zavírala naposledy někdy za války. Dali jsme si tedy tři cíle: být připraveni kdykoliv začít znovu hrát, zůstat v co nejtěsnějším kontaktu s diváky a hlavně zachovat třísouborové divadlo pro budoucnost.

Vy jste ale začali dělat úplně nedivadelní věci! Třeba šít roušky.

V prvé řadě jsme měli strach. Nikdo nevěděl, co je to za virus, co umí… Jediné, co jsme viděli, byly záběry z Číny a Itálie a ty vypadaly dost děsivě. Kdo říká, že se aspoň na chvíli nevyděsil, ten podle mě lže… Doba byla hrozně hektická a nám došlo, že v prvé řadě musíme pomáhat, že to je náš primární úkol. Proto jsme začali šít roušky a nakupovat pro seniory. Postupně jsme pak začali vytvářet online obsah: edukační videa, virální věci, záznamy představení… Snažili jsme se prostě o ten neustálý kontakt.

A pak vám zčistajasna řekli, že už zase můžete hrát…

V podstatě tak rychle, jak jsme byli nuceni zavřít, tak rychle jsme se dozvěděli, že už máme zase otevřít. To samozřejmě nebylo moc šťastné. Ještě na přelomu dubna a května bylo zkoušení na hraně zákona, ale za pár dní už jsme mohli hrát pro lidi. Potřebovali bychom vědět aspoň měsíc dopředu, co se bude dít. A teď se to bohužel opakuje.

Opět se vše dozvídáte jen z narychlo svolaných tiskovek?

Bohužel. Chápu, že se spousta věcí udělat musí. Pro mě by ale bylo důležité, když bych jako ředitel divadla znal nějaká rámcová pravidla. Dám příklad: pokud bude dejme tomu tři tisíce nakažených denně, bude to znamenat, že divadla budou zavřena a otevřou, až se číslo nakažených dostane na XY. To by bylo velice prospěšné, jelikož divadlo nefunguje tak, že ho můžete otevřít ze dne na den. Je to o zorganizování práce stovek lidí včetně externistů s možnostmi jeviště a s dalšími okolnostmi. Já teď vím, co bude do 18. října, ale co bude potom už ne. Byť se domnívám, že plánovat cokoliv na 19. října je nesmyslné, musíme to brát tak, že 19. října otevíráme a Cornevillské zvonky budou. Byť tomu nikdo v divadle nevěří. Chtěli bychom zkrátka vidět dál než na těch čtrnáct dnů, znát i podmínky, za jakých se to bude rozvolňovat a nějakou jistotu, že ty podmínky budou dodrženy.

Zdá se, že tak daleko ale nevidí ani ti, co ty podmínky vymýšlí…

Já chci věřit, že to snad vědí. Rozhodně jim nezávidím, co musí rozhodovat. Ale pro nás je to strašně složitá doba, každý den měnit plány. A to se od jara moc nezměnilo. Jediná výhoda je, že už jsme na to mentálně nastaveni. Pořád je to improvizace, elementárně jsme ale připraveni.

Tahle část rozhovoru vznikla dva dny předtím, než byl vydán úplný zákaz divadel. Viselo to ve vzduchu, ale ještě se nechtělo věřit tomu, že by “to udělali zas”. Udělali. Od pondělí jsou divadla zavřená, další část jsme proto doplňovali, jak bývá v těchto časech zvykem, online.

Teď se to tedy stalo. Divadla jsou znovu zavřená. Prý na 14 dnů. Máte pocit déjà vu?

Oproti jaru se nacházíme v trochu jiné situaci. Každému, kdo aspoň elementárně sleduje vývoj počtu nakažených a hospitalizovaných, muselo být jasné, že bude muset dojít k razantnějším opatřením. Já osobně jsem rád, že jsme vydrželi hrát až do 12. října a věděli jsme o tom pár dní dopředu, takže jsme se mohli ještě rozloučit s diváky a musím říct, že poslední dvě představení, z toho jedno přidané s názvem Ještě můžeme, měla elektrizující atmosféru a všem mým kolegům i divákům patří velký dík, za to, že přišli a vzájemně si předali spoustu pozitivní energie, která teď bude hodně potřeba.

Co se bude teď v Moravském divadle dít?

Oproti jaru je velkou výhodou, že můžeme pokračovat ve zkoušení, byť u některých souborů ve značně omezených podmínkách. Díky tomu poběží dál příprava na chystaných premiérách a zároveň budeme držet v kondici i stálý repertoár. Zároveň jsme znova připravili celou škálu online aktivit. Diváci se budou moci těšit na online debaty, večery u klavíru, videa Honzy Ťoupalíka, baletní videa a mnoho dalšího. Mimo to chystáme jeden velký online projekt a další dva velké projekty, jež jsme do teď měli v šuplíku, takže je budeme muset oprášit, poupravit a zrealizovat.

Věříte, že za 14 dnů se začne znovu hrát?

Nevěřím, už teď víme, že se divadla otevřou nejdříve začátkem listopadu, ale i tento termín mi nepřijde zcela reálný. My jako divadlo teď pracujeme se třemi scénáři, kdy se vrátíme k hraní pro diváky a budu doufat, že to bude co nejdříve, jelikož by to znamenalo, že jsme společně zvládli tuto nelehkou situaci a naše životy se opět vrací do normálu.

Když si člověk přečte titulek, že se odkládá premiéra, ruší se představení, tak to nezní tak dramaticky. Ale dramatické to docela je. Co to pro vás všechno znamená, když vám ve středu řeknou, že od pondělí se nesmí zpívat?

Asi to není tak dramatické, jako když docházejí lůžka v nemocnicích. Z tohoto pohledu o nic nejde. Lidsky to ovšem je neuvěřitelný proces. Nemůžete si říct, že teď na dva týdny zavřete a pak otevřete tam, kde jste zavřel. Tak to bohužel nefunguje. Věci jsou na sebe navázané. Když se podíváme třeba na operu Fidelio, ta byla dvakrát takřka hotová. My jsme ze dne na den museli říct stop, musíte počkat. Musíte ze dne na den přeplánovat život asi sto dvaceti lidem, kteří se na tom představení podílejí, byli na to nachystaní. Současně musíte co nejrychleji říct, kdy bude náhradní termín. Musíte vymyslet, jak lidi udržet v umělecké činnosti, jak jim umožnit, aby dodrželi vládní nařízení, ale mohli aspoň nějak pracovat… A všechno se to veze. Jeviště je rozplánované na 365 dnů v roce, kromě Štědrého dne a Nového roku není dne, kdy by se na něm nic nedělo. Je to domino. Když pustíte jednu kostku, spadne to celé a můžete začít stavět znovu. A v téhle situaci teď přesně jsme.

To jste si asi nepředstavoval, že se z vás tak krátce po nástupu do ředitelské funkce stane krizový manažer…

Tato situace je pro všechny stejná. Asi nikdo v žádném odvětví si nepředstavoval, že v roce 2020 bude muset řešit to, co práv řešíme. Myslím, že teď každý dělá maximum pro to, aby bylo co nejméně nemocných a zároveň přežil i ekonomicky. Pro nás v divadle je důležité, aby Olomouc měla i v následujících 100 letech třísouborové divadlo a aby přežila kultura jako taková, jelikož kultura je tmel společnosti a ovlivňuje naše životy víc, než si možná myslíme a připouštíme.

Paradoxně tahle krize přišla v roce stého výročí divadla…

Bohužel. Ale naším úkolem je, abychom to přežili a předali ho dál jako třísouborové. Musíme udělat všechno, aby se to povedlo. Měli jsme v plánu velkolepé oslavy, což se samozřejmě hodně zredukovalo. Zaplaťpámbu za léto, kdy jsme mohli hrát a zachovat koncerty a kočování. To se nám velmi osvědčilo a doufáme, že v tom příští roky budeme pokračovat. Ale chci říct i to, že tahle situace může být jakýmsi impulsem, který divadlu v dlouhodobém hledisku pomůže.

To, co tuhle krizi dokáže přežít, stojí na pevných základech. A ukazuje se ledacos. Je to sice hrozné klišé, ale krize vám skutečně odhalí charaktery. Víte, o koho se můžete opřít, o koho ne… Pro mě bylo neuvěřitelné zjištění, kolik lidí tu spontánně pochopilo, že jde o život a začalo pomáhat, vymýšlet, zvedla se obrovská vlna kreativity. V jednu chvíli jsem kolegy musel spíš brzdit, aby nevystříleli všechny nápady najednou. Je příjemné vědět, že tu máte absolutní většinu lidí, kteří s divadlem dýchají. Právě proto přežijeme. Víc se vracíme k tomu, co tahle instituce znamená. Že lidé v divadle byli sto let ochotni každý den přijít a pracovat i nad rámec. A dnes titíž lidé znovu dokazují, že máme dobré podhoubí a je na čem stavět. Chápu to i jako odrazový můstek. Vyjdeme z toho silnější.

Vy jste tak hezky přešel na optimistický tón. Tak se pojďme bavit o nové sezoně, která neobvykle začne až v lednu. Věřme, že tyhle plány už vyjdou. Jaká bude sezona, kterou označujete, bez obvyklého lomítka, jako sezonu 2021?

Doufejme, že celá. (smích) Ne, vážně, když jsme v září začínali, přesně tohle jsme si tu všichni říkali: přeji vám krásnou a celou sezonu. A vidíte, uplynul měsíc a už to neplatí. Nicméně na vysvětlenou k té organizaci: Nechtěli jsme diváky připravit o tituly, které jsme na jaře nemohli hrát. Proto jsme sezonu prodloužili až do konce roku. Doufejme, že se nynější situace brzy uklidní a opravdu je budeme moci odehrát. Paradoxně nám tím ale vznikl prostor udělat něco, po čem jsme toužili už dávno. Prodávat předplatné před Vánoci. Sezonu jako takovou budeme dál chápat od září do června, ale předplatné bychom rádi prodávali na kalendářní rok.

A na co se tedy diváci v roce 2021 mohou těšit?

Já věřím, že až přijde vakcína, život se vrátí do normálu a my jsme připraveni na to naskočit. I program proto chystáme jako takový restart. Budou doznívat oslavy sta let, dobrou zprávou je, že všechno, co jsme letos v lednu slíbili, dodržíme. Jen to možná rozprostřeme do více let. Každý soubor má pro mě perličku, která bude stát za to. Hned první projekt - Rok na vsi - ukáže sílu všech tří souborů. Máme exkluzivní inscenační tým, režii dělá Janka Ryšánek Schmiedtová, hudbu Ivan Acher, pohybovou spolupráci Miřenka Čechová… To bude oslava v pravém slova smyslu. Uvidíte třísouborové divadlo v plném nasazení a nebude to tak, že by nějaká složka byla jen do počtu.

Velice se těším i na Revizora v režii Jany Paulové. To bude hodně zábavný titul. Čeká nás i balet od Libora Vaculíka, jedné z největších person choreografického světa. Po Petru Zuskovi další velké jméno. Je to pro mě signál, že balet jde cestou, kterou chceme; aby byl minimálně v celorepublikové úrovni jeden z nejlepších. Byť v našich skromných podmínkách.

Čeká nás i velká opera Nabucco, na to se v divadle všichni těšíme, protože to je klenot.

Osobně se také velmi těším na Zánik samoty Berhof v režii Miroslava Krobota. Původně jsme touto hrou chtěli symbolicky otevřít stou sezonu; titulem, který má přesah i do devadesáti let německého divadla v této budově, přivedeme sem slavného rodáka jako režiséra, odehrává se to na Jesenicku… Pro mě je to titul, který ztělesňuje to, co by si Moravské divadlo mělo čas od času dovolit. Titul, který má uměleckou ambici a je hodně regionální v tématu.

A málem bych zapomněl na nového Louskáčka! Na to se těším hodně! Ta současná podoba má víc než deset let a olomoucké publikum si určitě zaslouží, aby vidělo Louskáčka v novém lesku, změněné choreografii a aby se balet zase posunul dopředu. Příští rok v zimě snad už bude všechno v pořádku a společně si ho užijeme.

Jak to teď vypadá s předprodeji?

Malovali jsme si tenhle rok jinak. Za leden a únor jsme měli rekordní tržby. Byli jsme šťastní a modelovali si, jak máme hezky našlápnuto, měli jsme přece ty skvělé tituly… Možná jsme se trochu i rouhali, když jsme si říkali, že budeme mít daleko víc abonentů. Byli jsme si tím docela jistí. No… Teď po tom všem je to samozřejmě jinak. Možná nám to mělo ukázat pokoru a já přiznávám, že si teď ještě daleko víc vážím každého diváka, který přijde.

Kdybyste neměl svou ředitelskou lóži, vy sám byste si jako nezaujatý divák předplatné koupil?

Myslíte, že vám řeknu ne? (smích). Ale vážně, chvilku bych to samozřejmě zvažoval. Mohu mít zdravotní potíže, finanční potíže, bude divadlo vůbec hrát? Ale nakonec bych se rozhodl si ho koupit. Vím totiž, že pro divadlo je abonent skoro modla, že pro něj dělá opravdu všechno, aby dostal to nejlepší. A i když teď hazarduje s jeho důvěrou, kdy změní tituly či termíny, dělá se vše pro to, aby o nic nepřišel. Upřímně: když už jdu do divadla a těším se, větším zklamáním by pro mě bylo, kdybych nedostal nic, než že uvidím jiné představení.

Když si abonmá koupím, mám jistotu, že se dostanu na všechny exkluzivní tituly následujícího roku, budu mít jistotu, že divadlo udělá maximum proto, aby je odehrálo. A já jako životní optimista doufám, že od ledna se budeme vracet k běžnému životu a to abonmá budou předplatitelé schopni vybrat úplně normálně. Věřím tomu.

Jan Procházka