Hlásí se Olomouc

Pražskou DAMU absolvoval Pavel Hekela v roce 1977, a poté prošel řadou divadel. Jako herec, režisér a krátce i šéf činohry působil především v Olomouci a v Šumperku, ale hostoval i v Brně, Praze, Českých Budějovicích a v Maďarsku v Szegedu a v Pécsi. Vletech 1997 až 2000 byl také jednatelem a ředitelem nahrávacího studia a reklamní agentury.

Když v roce 2009 při příležitosti patnáctého výročí samostatného vysílání ČRo Olomouc hodnotil činnost a úspěchy stanice, mohl se pochlubit dosud nejvyšší poslechovostí. V pořadu Větrník tehdy uvedl, že na sklonku roku 2008 se podařilo dosáhnout ve všech ukazatelích historického maxima a že do roku následujícího stanice vstupuje zhruba se sto dvaceti tisíci posluchačů týdně a denně ji naladí přes šedesát tisíc lidí. V rozhovoru vysílaném v září téhož roku v rámci pravidelného dne otevřených dveří vyzdvihl další úspěch, totiž že za dobu své existence olomoucká stanice vysílá od pěti do dvaadvaceti hodin, tedy sedmnáct hodin denně. V roce následujícím pak mohl při stejné příležitosti zmínit, že za působení na poli kultury získal v roce 2009 ČRo Olomouc i cenu Olomouckého kraje.

Jako původní profesí divadelník si Pavel Hekela vytknul za cíl také vybudovat v ČRo Olomouc slovesnou redakci a prohloubit spolupráci s herci. Jeho herecký projev jsme mohli slýchat v různých pořadech, v nichž načítal literární texty, např. v cestovatelském magazínu Až na konec světa. Stal se také tzv. staničním hlasem, který zněl ve zvukové grafice – ve znělkách, jejichž hudebním motivem byly variace na moravskou lidovou píseň Šeroká daleká je cesta po Holomóc.

„Prioritním cílem pro každé rádio jsou spokojení posluchači. Nejen jejich počet, ale také kvalita programu. Mým cílem bylo přičinit se o to, aby v Olomouci pokračovala stanice, které budou posluchači přibývat. Myslím si, že jsme dospěli do kulminačního bodu, kdy jsme měli opravdu hodně posluchačů. Vždy se to pohybuje v nějakých vlnách; potom zase o nějaké přijdete, objeví se konkurence, vy naberete síly a jdete opět vzhůru. Důležité je, abyste vybudovali programový a posluchačský základ, pod který se stanice nedostává.“

A co je na práci ředitele nejobtížnější? Podle Pavla Hekely je nejtěžší zvládnout mezilidské vztahy. V rozhlase i v divadle se žije emotivně. Jejich pracovníci nosí takzvaně na trh svou kůži – tedy své emoce: „Pokud máte dostatek sebereflexe, umíte vzít zpět i špatné rozhodnutí, ale pokud poškodíte trvale mezilidské vztahy, pak je to velký problém.“ Pavel Hekela byl dosud nejdéle působícím ředitelem v etapě obnovené samostatné existence olomouckého rozhlasu. Spolu s dalšími řediteli regionálních studií byl v roce 2013 odvolán a vyměnil si vlastně místo s Josefem Podstatou, který je dnes ředitelem ČRo Olomouc i ČRo Ostrava a Pavel Hekela zase nastoupil na post ředitele Moravského divadla Olomouc.

„ČRo Olomouc poslouchám i dnes každý den v autě, ale už bez kritických připomínek. Já jsem se nikdy moc neohlížel do minulosti, a tak jsem z rozhlasu odešel s lehkým srdcem. Ne kvůli tomu, že by mi na něm nezáleželo, ale protože mám před sebou další cíl.“ S Pavlem Hekelou se setkáme opět v neděli ve 14 hodin a 30 minut v dokumentárním cyklu Hlásí se Olomouc.

(asp)