Židovský původ Viktora Ullmanna je z našeho pohledu diskutabilní, jeho rodiče konvertovali ke křesťanství, on sám byl pokřtěn a poté se stal evangelíkem. Přesto ho (ani jeho rodinu) v rámci norimberských zákonů neminul Terezín a poté Osvětim. Opera Pád Antikrista je prodchnuta křesťanskou vírou ve spasení skrze utrpení a současně odporem k diktatuře a zotročovaní lidí. Jde o filozofické dílo navazující na myšlenky tehdy uznávané antropozofické společnosti, založené Rudolfem Steinerem. Jeho spolupracovníkem byl básník Albert Steffen, který je autorem dramatu Pád Antikrista, jež se stalo Ullmannovi předlohou ke stejnojmenné opeře. Jde o dílo vizionářské, jehož vznik i provedení se datuje kolem roku 1935. Dílo v olomouckém divadle bylo provedeno v originálním znění v němčině, s českými titulky.

Hlavní postavou je Regent, neomezený vládce světa, který chce zbavit lidstvo závislosti na přírodě a bozích a touží se tak stát jediným bohem. K tomu potřebuje získat na svoji stranu Technika, Kněze a Básníka. Technik má vytvořit kosmickou loď, která sváže sílu Slunce a osvobodí lidstvo od „vyšších božstev". Kněz má stvořit nový kult, z kamení vytvořit syntetický chléb a osvobodit lidstvo od „božstev nižších". Básník se má stát jeho evangelistou. Ten se však jako jediný vzepře a zůstává „svědkem pravdy". Je proto uvězněn a setkává se s Hlídačem, který je nositelem zasvěcení. Vyučí i Básníka, který pak prostřednictvím tělesného utrpení zažije osvícení a získá schopnost zachovat si sám sebe a pochopit jiné. Okultním výrokem „leh bin" zachrání nejen sebe, ale i Technika a Kněze. Nakonec je schopen odhalit Regenta a prohlédnout jeho podstatu Antikrista, a tím způsobit jeho pád. Za zachránce označí Ježíše Krista.

Nejde tu o dramatický děj a spád, jde spíše o předkládání myšlenek, idejí, argumentů a vizí. Dnes pochopitelných ve vztahu ke znalosti následných událostí, ve své době však vizionářských a podivuhodně až příliš reálných. Slova jako „... slunce žije v tvé mysli...", „... světlo v tobě najdeš v odlesku bytostí, které tě milují...", jistě musela následně posilovat skladatele i jeho přátele v koncentračním táboře.

Režisér Jan Antonín Pitínský přistoupil k dílu s pokorou a se snahou vyzvednout všechny filozofické aspekty a omezit akční jednání. Opakující se minimalistické pohyby vycházejí z podstaty postav, Regent je dotvořený reálnými gesty Hitlera. Vztahy mezi postavami jsou potlačeny, jejich pohyb na scéně je stylizovaný. Pohybová spolupráce Jána Váha využila možnosti spolupráce s eurytmií Nataši Kraus, která navazuje na odkaz antropozofické společnosti Rudolfa Steinera. Scéna Tomáše Rusína konvenuje režii, jednolité šedé stěny se mění jen minimálně, scéna je variována střídmými, zato výmluvnými prvky- obrovský podstavec pro řečnícího Regenta, mříže pro vězení... Dochází i na projekci bouře v závěru díla a na efekty pomocí obřích svítících tyčí na černém pozadí. Jen závěrečná projekce obrovské hlavy Krista na kříži na spuštěnou oponu v závěru díla působí v židovském osudovém kontextu poněkud nepatřičně. Fantaskní kostýmy Zuzany Rusínové odkazují do budoucnosti (Regent ve svítícím alobalovém overalu) i do starověkého světa prostřednictvím kutny zasvěcence Hlídače, bílého roucha kněžky či anděla i prostřednictvím střídmého vizuálu Technika či Umělce.

Hudebně je dílo zpracováno velmi agresivně a naturalisticky. Disonantní postupy a břesknost je vyhrazena žesťům, zatímco smyčce jsou nositelem zklidnění a zjasnění. Jsou zde zvukomalebné části i odkazy k historii, několikrát se ke konci ozývá téma „Kdož jsú boží bojovníci..."???. Náročnou partituru zvládl orchestr opery Moravského divadla na výbornou, pod taktovkou dirigenta Miloslava Oswalda hrál velmi pozorně a téměř bezchybně. Zpěváci měli obtížnou úlohu obstát vůči orchestru zvukově, jejich výkony byly však velmi vyrovnané. Vynikající výkon předvedl tenorista Václav Málek v roli Regenta, který ustál až do konce nápor na hlas, neboť role je postavena na stálém forte a agresivním projevu. Jeho otevřený a nosný hlas roli naplnil, aniž sklouzl do forze, či v hereckém projevu do šarže. Výborný výkon podal rovněž Jiří Přibyl v roli Hlídače. Příjemný a nosný bas vnesl do inscenace klid, pokoru a smíření. Umělec v podání Milana Vlčka je podán přesvědčivě a sympatickým, příjemným barytonem. V roli Kněze se představil tenorista Michal Pavel Vojta, kterému poněkud chyběl prostor pro plné rozvinutí hlasu, Technikovi v podání barytonisty Martina Štolby se dařilo zejména ve vypjaté scéně přeměny ve zvíře. Poněkud nejasnou postavou byl Nedokonalý anděl, postava dívky v bílém, něco jako halucinace či příslib světla a dobra. Helena Beránková postavě dala půvab a poněkud úzký, ale jasný stříbrný soprán.

Vzniklo tak originální a stylově vyhraněné představení, které se vymyká běžné operní produkci a aspiruje na úspěšnou účast na různých mezinárodních přehlídkách.

Karla Hofmannová