RECENZE: Noc v Benátkách přinesla karnevalové veselí až do Olomouce

22. 2. 2022 / Napsali o nás
Opereta jako hudební útvar se těšila v minulých stoletích stejnému obdivu jako dnešní populární hudba. Mikrofony a ryčné rytmy v průběhu posledního půlstoletí přehlušily operetní šarm a sladkost melodií, přesto občas operní divadla po titulu z operetní nabídky sáhnou. A jak se ukázalo na premiéře Noci v Benátkách v pátek 18. února 2022, obecenstvo je za toto dramaturgické vybočení vděčné. Někteří si určitě pamatují inscenaci, která se v Olomouci hrála před šestnácti léty, a zvědavost jim jistě nedá a přijdou, aby mohli srovnávat.

Olomoucká opereta se těšila velké popularitě ještě nedávno. Její divadelní stánek v Hodolanech však vzal za své a s ním i operetní soubor. Od té doby dostal hraní operet do vínku soubor opery, do kterého přicházejí mladé pěvecké posily. A jak se zdá, ani jim není operetní taškařice cizí. Hrát a zpívat operetu není ale žádná legrace, i když ve výsledku to jako legrace musí vypadat! Operní posazení hlasu, zejména u sopranistek či tenorů, tak potřebné pro nosnost zvuku, nepřeje mluvenému projevu a operní zpěvák není činoherní herec. Přesto ale stejně jako on musí přesvědčivě hrát a skloubit to ještě s lehkostí a půvabem tanečního projevu se může pro operní zpěváky stát noční můrou.

Hudba je v operetě důležitější než libreto. Operetní libreta bývají mnohdy velmi plytká, což se dá říci i této operetě. Napsali ho Richard Genée a Camillo Walzel, ale Johann Strauss mladší neměl valnou schopnost posoudit jeho kvalitu. Zato dokázal naplnit libreto tak chytlavou hudbou, že si její popěvky lidé v ulicích zpívali. Texty písní přeložil pro české inscenace po roce 1950 K. M. Walló a jeho překlad je použitelný dodnes. Protože se děj odehrává v Benátkách o jedné karnevalové noci, je hudba plná nejen vídeňských valčíků, ale také italských lidových rytmů, jako je například tarantella. A protože jde o karneval, pod ochranou masek a barevných domin se to jen hemží záměnami, především žen.

Tato opereta má vůbec nadbytek postav, nestačí zde obvyklé jednoduché schéma, milovnická dvojice + mladokomická dvojice + starokomický pár. Schéma je zdvojené, ba dokonce ztrojené, aby byl větší chaos a záměny nečitelné. Za vše může stárnoucí vévoda Urbino, který se snaží ukojit své touhy proutníka a dostat do postele krásnou a mladou Barbaru, manželku bohatého měšťana Bartolomea Delacquy. Mladá manželka má ovšem mladého milence, kterým je synovec jejího muže Enrico a který ji chrání pro sebe. Starých párů je tu hned trojice, druhým je Stefano Barbaruccio s manželkou Illario a třetím Giorgio Testaccio s manželkou Agricollou. Opereta je ale především o párech mladých. Mladokomické dvojice jsou hned dvě, rázná prodavačka ryb Annina, které se dvoří Španěl Caramello, a služebná Ciboletta, které nadbíhá prodavač těstovin Pappacoda. Do této směsi se zamíchá něco sexu a chtíče a něco humoru a hlavně hodně převleků, hemží se to tu barevnými kimony, kdy se neví, kdo je kdo, a pánové se bojí o své ženské protějšky, které se jako mladé nedají, ale jako staré zase naopak… avšak všechny dámy jsou pěkně od pusy, a dokonce i od rány. Lovenou Barbaru „zachrání“ synovec Enrico a vévoda Urbino si utrhne ostudu. Inu jako v operetě!

Olomoucký soubor má štěstí na mladé zpěváky, kteří jsou schopni tohle vše s hravostí a nadsázkou zvládnout, aniž by byli ovlivněni někdejší operetní „šmírou“. Režie se ujala Dagmar Hlubková, která má s hudebními komediemi bohaté zkušenosti a dokázala je v této operetě zúročit. Především jí dala jiskru a esprit, použitím mixu italského textu s jižanskou dravostí dala operetě žádoucí spád a svěží rytmus. Je tu několik dobrých „špílců“, dobrý je tu například nápad masáže, kterou si dopřává vévoda, aby byl vyrušen postarší, ale zachovalou a sexuchtivou Illario, která, když nepochodí u vévody, vezme útokem a zdevastuje maséra. Režisérka prokázala rovněž smysl pro ansámblové scény, které jsou rozpohybované v nápadité a funkční choreografii Petry Parvoničové, která dává inscenaci rytmus a operetní „šmrnc“. Scéna Jaroslava Milfajta je barevná a jednoduchá, vychází z typických znaků Benátek, sloupu kostela a okřídleného lva. Stačí pak jen dlouhý pás látky přes ně přehozený – a jsme v paláci, něco modři a pohybující se gondola na kolečkách – a je tu benátský kanál, velké sofa – a je tu masérna či vzápětí budoár. Barvy a rytmus jsou základními znaky inscenace. Barvy obstarávají především kostýmy Aleny Schäferové, zejména kimona jsou opulentní jak zdobením, tak tvarově. Hudebně operetu připravil spolu s Petrem Šumníkem dirigent Tomáš Hanák, který premiéru dirigoval.

Předehra ovšem hned posluchače „nechytila“, jako by se hráči ostýchali, orchestr zněl utlumeně, bez šťávy a bez espritu. Po otevření opony se postupně ansámbl i orchestr dostávaly do varu, aby si v závěru užívaly karnevalový rej. Výkony pěvců byly velmi dobré, vždyť jde vlastně o operní soubor. Hlavní milovnickou roli záletníka vévody Urbina zpívá tenorista Milan Vlček. Ač je středního věku, vytváří postavu postaršího seladona, dokonce mírně šišlá a působí senilně. Když odloží ve druhém jednání paruku a oděv, odhalí, že jde o mladší ročník, a jeho tenor zní svěže a vyrovnaně, s otevřenými a pevnými výškami. Soprán Heleny Beránkové v roli Barbary zvonil a její elegance a půvab se odrážely od ostatních. Barbora Řeřichová dala Annině ráznost a zemitost, její silný soprán byl intonačně bezpečný a nesl se bezproblémově i v tanečních kreacích, které zvládala bravurně. Partnerem jí byl Caramello, kterého zpíval Jakub Rousek silným, až někdy zbytečně ostrým tenorem, kterým zvládal velký rozsah partu, a byl skvělý pohybově i herecky. Cibolettou, služkou u Barbary, byla Oĺga Bezačinská. Dala jí vysoký, poněkud ječivý soprán, který se skvěle hodil k roli, a bezednou energii s mladistvou jiskrou, se kterou jí na plné obrátky jela pusa. Partnerem jí byl Jakub Tolaš v roli Pappacody, neúspěšný prodavač těstovin, trochu pomalejší dobrotisko, s přirozeným hereckým projevem a příjemným hlasem. Vojtěch Poštulka jako Enrico vypadal na jevišti velmi dobře, ale jeho pěvecké kvality zatím nedosahovaly úrovně ostatních členů souboru. Roli sexuchtivé Illario zvládla se skvělým smyslem pro komiku, a přitom s noblesou Lea Vítková a energickou manželkou Agricollou byla Magda Málková. Závěr operety byl jaksepatří veselý a zrelativizoval veškerou předchozí nevraživost mezi postavami a přinesl všem radost a pohodu, kterou umocnil závěrečný ohňostroj vzadu za scénou.

A jestli někoho napadla otázka, zda má smysl ještě dnes operety inscenovat a zda je dnešní divák přijme, odpověď byla v nadšených ovacích publika. Opereta je specifický druh umění, ale především zábavy. Je chybou ji inscenovat jako výsostně umělecký artefakt. Samozřejmě, že realizátoři musejí znát své řemeslo a ovládat techniku, ale především tu jde o uvolnění a dobrou náladu, půvab, humor a esprit, takový, jak ho uměla právě vídeňská opereta se svými valčíky. Proč nehrát operetu, když přináší publiku to, co nejvíc každý z nás potřebuje – relaxaci a humor, a jestli je realizována s laskavým nadhledem. A to olomoucká inscenace plnou měrou publiku přinesla.

Karla Hofmannová

KlasikaPlus.cz, 21.2.2022