To bylo tak. Dva mladí herci spolu tvořili pár. Mundek a Aneta. On byl snílek a opravdový "srdcař", který si život představuje jako velkou jízdu plnou báječných neobvyklých inscenací tvořených v oblacích trávy, ona sice jeho nápad hltala, postupně ale začala brát život z té praktičtější stránky. Jejich životy se rozdělí v okamžiku, kdy ona přijme hlavní roli v telenovele. A právě tady začíná báječně vystavěný příběh současného polského dramatika Michała Walczaka, na který olomoucké diváky bere slovenský režisér Michal Spišák. Walczak postavil vlastně tři dějové linie a ty protkal v hodně zběsilou podívanou. Sledujeme osudy Mundka, který s novými přáteli začíná tvořit "opravdové umění", příběh postupně se vzdalující Anety a jejího seriálového partnera Kryštofa a sledujeme také jednotlivé díly nejhloupější telenovely všech dob. Přestože je to komplikované a docela dlouhé, je představení nastříháno s nebývalým (alespoň na poměry Moravského divadla) umem a odvíjí se příjemně svižně. Funguje to ale hlavně díky hercům. Ti jako by si oddychli, že konečně nedostali další oprášenou roli, v níž budou srovnáváni s tisíci předchůdci, ale že mohou tvořit něco nového a nepoměrně zábavnějšího. 

Sešla se tu skvělá parta komiků: v titulní roli Mundka výborný Tomáš Krejčí - jeho často až příliš excentrický projev tu vůbec neruší, naopak sedne sem jako příslovečný hrnec na pozadí. Navíc tu poprvé v Olomouci dostává prostor, aby mohl divákům předvést trochu víc než jen pár štěků. Velkým překvapením je i Lenka Kočišová v roli Anety. I ona dlouho nezavadila o výraznější roli, tady dostává velkou příležitost a prokazuje tu i svůj komediální talent. Překvapením už zdaleka není Roman Vencl, který po Sluhovi dvou pánů bude mít spíš problémy diváky nerozesmívat. Jeho Kryštof je krásným mixem namyšlenosti a zkrachovalosti a jakkoliv se v příběhu objevují i smutná místa, jeho postava rozhýbává bránice prakticky s každou větou. A výborně fungují i ostatní: Vladimíra Včelná jako naivní a přitom zmoudřelá Franka, Jaroslav Krejčí coby šílený přírodní tvůrce Jurek i Jiří Nebenführ jako cholerický režisér. Jako třešničkou na dortu přisladili tvůrci hru výkonem Petra Bukvy coby indiánského náčelníka Chladného tygra.

Amazonie ale není jen zábavnou oddechovou jízdou, i když se právě tak dá klidně chápat. V jakési druhé rovině si bere na paškál oba extrémy umění. Mundek a jeho přátelé berou sami sebe i to, co dělají nesmírně vážně, snahou o originalitu pak překračují hranice jakékoliv srozumitelnosti. Vytvářejí tak paradoxně mnohem horší paskvil než vůči jakému se vymezují. Ten se alespoň nesnaží tvářit vážně. Walczak tu nastavuje zrcadlo všemožným alternativcům a avantgardním umělcům. A na postavě Mundka taky v závěru ukazuje, že naše zásady a postoje jsou často přímo úměrné kručení v břiše. I Mundek pod tlakem existenčních problémů přijme v telenovele roli. A téma těch, co "podepsali" aby mohli normálně žít, je aktuální v každé době. Moravskému divadlu se Amazonie povedla na jedničku. Jen škoda oprýskané scény zchátralého Divadla hudby. Slušelo by se tenhle skvost umístit do důstojnějších prostor.

Jan Procházka