Michael Tarant postupoval jako obvykle, ale úměrně (ohňů ovšem přibylo) s věcnou i výtvarnou logikou. Opět navedl pěvce k „přirozenému" jednání v hudební logice situací a vztahů, nezatíženému archaickým slovníkem gest a postojů, tím předurčil charaktery postav a pečlivě nasvíceným a sestaveným obrazům dodal smysl. Dirigent Petr Šumník orchestr dovedl k energickým tempům, ostrým významovým i akustickým střihům, k potřebnému střídání nálad v pitoreskním příběhu. Titulní postavu podala Jana Wallingerová s rozvahou, citem, žádný osudový vamp, ale hrdá žena, která žije pouze svojí svobodou a přelétavou a tím nakonec možná přirozenou láskou. Carmen je na hranici jejího hlasového oboru, což pěvkyně výsostně zvládá pěveckou technikou a přesným výrazem a významem zpívaného. Jakub Rousek stvořil z Dona José naopak neurotika, pohyby a činy jeho postavy jsou až šílené. Rousek vládne obdivuhodným tenorem, jenže ten ho většinou zrazuje a dovádí i k intonačním chybám. Nejlépe by bylo vyjet za hlasovými specialisty do Itálie. Escamillo je pro Jakuba Kettnera lahůdkou, Elena Gazdíková Micaele zůstala dlužná volnou jemnou kantilénu. Inscenace jako ze starých dobrých časů, tradiční, ale výtečná, protože poctivě nastudovaná! Jen nevím, proč inscenaci brzdily zhola zbytečné přestavby.