Provokující drama vždy riskuje

5. 12. 2011 / Napsali o nás
Nebývá obvyklé, aby na premiéru rozhlasové hry navazoval rozhovor s uměleckým šéfem divadla, v němž je stejné drama na repertoáru. Michael Tarant z Moravského divadla Olomouc hru současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Arabská noc v rozhovoru krátce charakterizoval a připustil, že „pro klasické publikum je na hranici snesitelnosti“. Recenzenti pak mluví o její náročnosti, nekonvenčnosti, provokativnosti a originalitě, ale také o jejím rozporném diváckém přijetí, kdy část publika nadšeně aplauduje, zatímco druhá otráveně odchází i během představení.

Navzdory těmto divadelním ohlasům se rozhlasoví tvůrci - dramaturgyně Klára Novotná a režisér Petr Mančal- pustili do riskantní práce a Arabskou noc upravili do rozhlasové podoby (premiéra 12.11.na Vltavě).

Výjimečnost Schimmelpfennigovy hry totiž spočívá již v její textové a kompoziční struktuře. Zatímco tradiční drama stojí obvykle na dialogické komunikaci, která směřuje od jedné postavy k druhé, pak v Arabské noci slyšíme místo dialogů monology a vnitřní monology postav, jež uzavřeny samy v sobě se vzájemně míjejí; vzájemné repliky si vymění jen zcela výjimečně, zato však detailně popisují svůj vnitřní stav a myšlení, ba i to, čím se právě zabývají, nebo líčí činnost těch, které pozorují. Posloucháme tedy vlastně to, co se v próze nazývá autorskou řečí a v dramatu scénickými poznámkami, jež bývají uzavřeny v závorkách. Náročnost na vnímání se zvyšuje i tím, že posluchač musí s neutuchající pozorností sledovat, kdo vůbec mluví, neboť jména postav padnou jen výjimečně.

Drama začíná banální situací, kdy pokažený výtah v jakémsi sídlištním výškovém domě uvězní jednu z pěti postav a zároveň tam od sedmého patra výš přestane téct voda, jejíž všudypřítomné proudění však zůstává slyšitelné a stává se leitmotivem celé hry. Souvislou dějovou linii nebo jednoznačně čitelné dramatické situace hra nenabídne. Záleží jen na posluchačově vstřícnosti, nakolik je ve své fantazii ochoten vyrovnávat se s bohatou symbolikou, kolik najde významů při rozkrývání metaforiky stále tekoucí vody, jež může z postav leccos odplavit nebo smýt a dokáže je unášet jak do minulosti,tak třeba i do jakési iracionální orientální lokality, v níž se voda rozlévá po poušti.

Režisér Petr Mančal se snažil pro neobvyklou formu hry najít odpovídající tvar,v němž vedle dramatické hudby (Petr Kofroň) a zvuků vnímáme i vysoce dramatický herecký projev Jiřího Lábuse, Lucie Juřičkové, Magdalény Borové, Hynka Čermáka a Kamila Halbicha. Postavy,které ztvárňují, pronášejí i zcela běžné promluvy, mající pouhou popisnou funkci, se značným emocionálním vzrušením a napětím, a tak zesilují parodický tón obrazu zběsile propleteného světa.

Je nemálo silných uměleckých děl, které podobně jako Arabská noc zobrazují izolovanost člověka a jeho samotu uprostřed společnosti, aniž to sdělují tak překomplikovaným způsobem jako Schimmelpfennigovo drama. Nepochybuji, že neobvyklá forma této „klasiky současné německé dramatiky“, jak hlásá podtitul hry, nachází své ctitele. Osobně však patřím k těm divákům a posluchačům, u nichž se obdiv k formě vytratí, zjistí-li, že její emocionální působivost je mizivá. Přiznávám to s vědomím rizika, že budu zařazen jen k onomu pouhému „klasickému publiku“.

Ivan Němec

Týdeník Rozhlas, 29.11.2011