„Myslím, že pan Lorenc i abbé z Rozmarného léta byli skvělí, určitě v nich bylo kousek z Františka, ale byly to přece jen role. V civilu byl velmi přátelský, otevřený a měl rád lidi,“ zavzpomínala na svého kolegu a dlouholetého přítele olomoucká herečka Ivana Plíhalová, která s ním hrála i v jeho vůbec poslední inscenaci na jevišti Moravského divadla Naši furianti.

František Řehák se narodil v roce 1923 v Novém Bydžově. Svou hereckou dráhu nastoupil jako ochotník. Jak zdůraznil při svém posledním rozhovoru v říjnu 2008, do Olomouce vlastně postupně směřoval.

„Tamní divadlo mělo před válkou i během ní nesmírný zvuk a odcházely do něj velké hvězdy. Snili o něm i členové kočovné divadelní společnosti, se kterými jsem cestoval,“ popsal. Poznal krásnou dívku Ochotníci z Bydžova, Pelhřimova i Pardubic podle něj navzájem soutěžili, kdo se dostane do Jiráskova Hronova, většina se jich nakonec uchytila v Praze. On se naopak s dalšími kamarády vydal cestou přes oblastní a profesionální divadlo. „Po válce, kdy se nám hercům otevřel svět, jsem odešel přes Mladou Boleslav a vojenskou službu přímo do hvězdné Olomouce. Jako mladý začínající herec, který věděl o pověsti olomouckého divadla, jsem tuto štaci prostě nemohl minout.“

V Olomouci už zůstal natrvalo. Do roku 1952 dostal dvě nabídky do Prahy, ale odmítl je. Naopak na čas odešel hrát do Zlína. „Nakonec jsem se ale vrátil do Olomouce. Poznal jsem tu totiž jednu krásnou dívku, zamiloval se a pak jsme se vzali,“ vysvětlil Řehák. Se ženou strávili v manželství přes šedesát let.

Řeháka neminuly ani vrcholné nabídky – z Krejčova Divadla za branou a vinohradského divadla. „Do Divadla za branou jsem vydržel tři roky dojíždět, pak jsem ale definitivně zůstal s rodinou v Olomouci, syn se zrovna chystal na gymnázium,“ vzpomněl.

V 90. letech, kdy byl Řehák už v důchodu, se ozvalo také vinohradské divadlo a nabídlo mu roli po Iljovi Prachařovi s Jiřinou Bohdalovou.

„Neváhal jsem. Za devět měsíců jsme představení odehráli dvaapadesátkrát a paní Jiřina Jirásková mi nabídla smlouvu. Domluvili jsme se na půl úvazku, a najednou prásk. Ozvalo se zdraví a já už se nemohl, ani nechtěl vrátit,“ posteskl si herec kdysi.

Už v důchodu si Řehák střihnul i další filmové role. Zahrál si v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále a také v televizním filmu Návštěva Prahy s vraždou, kde hrál Jiřímu Menzelovi otce. Symbolicky tak uzavřel menzelovskou dekádu i své herectví. Jako Bek či Budínová Podle Ivany Plíhalové byl Řehák nesmírně poctivý herec. Nešetřil také radami mladším kolegům. „V divadelním kolektivu byl František velmi oblíbený a ctěný. Po Josefu Bekovi, Slávce Budínové a Iljovi Rackovi, kteří v Olomouci působili v padesátých letech, byl František také díky svým filmovým a televizním rolím nejznámější olomouckou hereckou osobností,“ poznamenala.

Řehák byl přesvědčený, že v životě lidí mnohdy velké věci rozhodne náhoda. Jen štěstí ale podle něj nestačí: „Chce to také mít svůj cíl a za tím si jít. Mladí by si měli uvědomit, že stáří je handicap pro staré. Oni by si měli starých i přes všechny zápory vážit. Mají totiž život za sebou a řadu zkušeností.“

Lenka Strnadová