Překvapil třeba mladý dirigent Tomáš Hanák, který nejen prokázal, že si s režisérem rozumí a, přes nasazené tempo inscenace a bujarost až rozpustilost v nastudování, udrží orchestr na uzdě, ale předvedl mnohem více. Třeba jízdu na kole, to když "jede do práce" a lezení po žebříku do orchestřiště, aby se dostal ke svým hudebníkům.Olomoucká inscenace totiž zaujme režijně, hudebně a scénograficky, a to hned od prvního taktu předehry. Na tradičních představeních se u předehry většinou diváci uvelebují v křeslech a čekají, kdy se zvedne opona. Tady nemají čas. Scéna je otevřená a po dirigentově hlasitém pozdravení publika nastává něco neočekávaného. Ze všech stran (včetně hlediště) někdo přichází, diváci dostávají koláčky, na jevišti přibývá mumraj, kde nerozlišujete, kdo je kdo, a do toho se pletou živé slepice.Kdo by si z toho představení chtěl zapamatovat děj a přesně rozlišovat charaktery zástupných postav, tak se dostane do svízelné situace. Kdo chce slyšet známé árie, dočká se spíše průměrného výkonu, kdo se ovšem přišel do divadla pobavit a libreto Prodané nevěsty zná, neodchází zklamán. Třeba začátek 3. dějství nastává s příchodem komediantů a propuká silvestrovská nálada. Na diváky padají proužky papírových hadů z raket, diváci se smějí a tleskají. Představení má svižný průběh a neuvěřitelně invenční náboj, vyznačuje se komediálními výstupy a variacemi až groteskního typu. Jinde si divák zapamatuje pád do rybníčku, řetězec omylů, podobný comedia dell art. Například se Vašek nedvoří jen Mařence, ale omylem také obtloustlému vousatému muži, který je převlečen za ženu.V představení jsou nejslabším článkem ženské pěvecké výkony. Třeba jsem měl smůlu v alternaci (Mařenka v podání Ley Vítkové soustavně překonávala výšky forzí), ale naštěstí nastupovali muži a pěvecké výkyvy dostávali do rovnováhy. Výborný byl Jakub Kettner (Krušina), bez něhož by se známé „Rozmysli si Mařenko“ stalo propadákem. Viděl jsem představení, v němž účinkoval Jiří Přibyl v roli Kecala, a to mu sedí. Na Vaškovi, ztvárněném Ondřejem Koplíkem, mohla zase ženská část publika oči nechat a jeho pěvecký výkon byl právem odměňován aplausem.Žijeme v době, kdy jsou náročně zfilmovány klasické opery, kdy můžeme být svědky na dálku přenášených skvělých premiér. Divák se stává stále náročnějším. Menší operní scény jsou tak vystavovány kritickým nárokům publika a interpreti nemohou snést srovnání. Živé divadelní představení musí mít v sobě nejen kouzlo interaktivního, něčeho z přítomnosti, ale také něco překvapivého a přitom nikoliv trapného a podbízivého. Tarantovou zásluhou vzniklo představení, nad kterým se nemávne rukou.Psáno na základě reprízy 21. 12. 2010