A to platí už i pro předehru. Ještě než zazní první její akordy, přihasí si to z pozadí scény na bicyklu až takřka do orchestřiště dirigent Petr Šumník, hlasitě se pozdraví s okolím, šupne si to na svůj post a dá povel k nástupu. A scéna se začíná zaplňovat vesničany. Ti na jeviště míří ze všech stran, tedy i v zástupech po obou bocích hlediště. Sedíte-li někde na kraji řady, nabídnou vám třeba i čerstvý a velice chutný koláček. Po chvíli je jasné, že na scéně během předehry dojde k pobožnosti nebo alespoň ke kněžskému požehnání. Všichni se křižují a modlí, ale záhy už je veselo – tančí snad všichni včetně rozjásaných dětí. A co ta scéna představuje? Protože ji scénografka Dana Hávová Zábrodská po celou délku představení nemění, musí sloužit za vesnickou náves, hospodský interiér, kostelík s oltáříkem a různá vesnická zákoutí dle divákovy vlastní fantazie. A je tu i miniaturní rybníček, v němž se nechtěně svlaží jak Kecal, tak jakýsi pobuda – nachmelený Jeníkův přítelíček, který sleduje snad každý jeho krok. Velmi rozpustile působí scéna s komedianty, jejichž protagonisté se předvádějí s úsměvnou nešikovností a která nezapře kolorit starých poutí. V závěru tohoto komediantského ballabile krátce přijde k vidu i sluchu náznak výbušné pyrotechniky, přičemž všude, tedy i v hledišti, je plno úzkých pestrobarevných papírových hadů. Po skončení představení pak zaslechnete nejednu diváckou otázku, jak se tato okrasa dostane i z lustru, který visí vysoko nad hlavami publika. To že je scéna univerzální a jen s troškou fantazie může posloužit za cokoliv, je dáno tím, že není realisticky vypiplána. Stačí namašlená lávka přes orchestřiště na boku, a už je jasné, že je to mostík přes místní potok. Nebo socha světice, před kterou se klečí a žehná asociuje už zmíněný kostelík apod. Olomoucká Prodaná nevěsta se vtěsná do tříhodinového rozpětí, hraje se na tradiční dvě pauzy. V Prodané nevěstě se na kvalitu hudebního nastudování dá zpravidla soudit už z podání předehry. Ta jak známo je velmi svižná a vpravdě rozparáděná, ale hráčsky je na všechna sóla a sólíčka nemálo choulostivá. Řekl bych, že Petr Šumník vložil celé opeře spíše tradiční tempa, žádná scéna se mu netáhla. Jak ale vyzněla předehra, zda všechny detaily měly náležitou preciznost, to si netroufám tvrdit, protože divákovu resp. posluchačovu pozornost odvádělo všechno, co se dělo kolem něho. To procesí s korouhvemi, ti nosiči koláčků a vůbec celé to hemžení vesničanů nadělalo samozřejmě nemalý hluk, takže ta overtýra, nějaké to muzicírování v orchestrálním hrobě – to všechno bylo v ten okamžik pro většinu přítomných hluboce sekundární. Svým způsobem tedy režisér instrumentalistům nemálo pomohl od obávané předehry, která se tak stala pouhou zvukovou kulisou celého vesnického shonu. To není výtka, ale při takové aranži nikdo nemohl očekávat, že všichni budou bezhlučně létat vzduchem a že si posluchačovo ucho vychutná každý detail. Asi nejvíc se všeobecně líbil Jiří Přibyl jako Kecal. Není to sice ten pravý sonorní bas, ale spíše baryton. Ale hlas je to poměrně zvučný a srozumitelnost zpívaného slova byla velmi dobrá. A byl to Kecal velmi mladý. Jakuba Rouska, který byl Jeníkem, jsem ze začátku snad ani nepoznával – tak měl ten hlas stažený. Ale pak se tento tenorista, kterému osobně nemálo fandím, naštěstí rozezpíval snad k plné spokojenosti. Věřím, že se tento pěvec bude uvážlivě posunovat dopředu. Za svůj pěvecký výkon i svůj komediální nadhled byl jako Vašek náležitě aplaudován další tenorista a sice Ondřej Koplík, který je v inscenaci avizován i do role Jeníka. Líbila se i Barbara Sabella jako i pohybově velmi zdatná Esmeralda. Z obou rodičovských párů bych dal přednost Míchovi Vladimíra Třebického a v Hátě Barbora Polášková vyhlížela spíše jako Jeníkova sestra. Vladislav Zápražný coby Krušina standard, zatímco Zdeňka Mollíková jako Ludmila i na malé ploše prozradila, že hlas už poznamenal čas. Hostující Mariannu Pillárovou jako Mařenku jsem si nechal na závěr záměrně. Její soprán je odřený, zní nelibozvučně, výšky řežou a ani intonace není vždy stoprocentní. Podle mého skromného názoru byl právě její výkon nejslabším článkem páteční premiéry. A jen se divím, že se na její adresu ozvalo hlasité bravo! Takže nová olomoucká Prodaná nevěsta: z vizuální stránky velmi líbivé představení, z té akustické – střídavě oblačno. Vladimír Čech, 14.12.2010, Mozaika Českého rozhlasu 3 – Vltava