„Přípravu jsem měl jednodušší, klipy Queenů hltám odmalička“

2. 5. 2016 / Napsali o nás
Sólista baletu Moravského divadla v Olomouci Ivo Jambor propadl hlasu Freddieho Mercuryho, v jehož „kůži“ nyní vystupuje v inscenaci Queen – The Show Must Go On, už v osmi letech. Jeho dalším velkým hobby je posilovna, kde působí jako fitness trenér.

Na důchod ani zdaleka nepomýšlí, vysněnou roli už ale nemá. Dočkal se jí totiž, a to v podobě zpěváka britské legendární skupiny Queen, hned dvakrát. Poprvé jednatřicetiletý sólista souboru baletu olomouckého Moravského divadla Ivo Jambor ztvárnil Freddieho Mercuryho v roce 2007 v inscenaci The Beatles & Queen, podruhé v polovině dubna v novém celovečerním baletu Queen – The Show Must Go On.

„Hrát na jevišti Freddieho je vrcholem mé kariéry, nejvíc, čeho jsem mohl dosáhnout,“ říká tanečník, kterého hlas ikony rockové hudby uchválil už před více než dvaceti lety.

* Jak jste se vůbec dostal k baletu?

Díky mámě. Sama jako dítě chodila na balet k bývalé tanečnici. Proto mě, když mi bylo devět nebo deset let, přihlásila do baletu na základní umělecké škole. Byl jsem tam jediný kluk, takže jsem se tam moc extra necítil.

* Kdy si vás tanec získal?

Tehdy ještě určitě ne, přišlo to až později na konzervatoři. V době, kdy jsem chodil do lidušky, jsem měl mnohem víc zájmů, učil jsem se na flétnu, chodil do Sokola a taky do Skauta. Na skauting vzpomínám dodnes, ty tábory v přírodě patří k nejhezčím chvílím mého života. Ale abych se vrátil k baletu. Ve čtvrté třídě k nám přišla do školy paní z brněnské konzervatoře, která dělala nábor do tanečního oddělení. Já měl za sebou už nějakou tu průpravu, takže mě vybrala. Pak mě pozvali na talentové zkoušky, které jsem udělal, no a od páté třídy jsem už chodil na konzervatoř.

* Doma vám to nerozmlouvali?

Naopak, máma říkala, že nebudu muset na konci základní školy dělat přijímačky na střední školu, že mám maturitu vyřešenou. K ní ale došla jen polovina z původních šestnácti kluků z naší třídy. Já konzervatoř udělal, přestože jsem měl na škole velké zdravotní problémy s koleny. Několik vysvědčení jsem vůbec nedostal, protože jsem nemohl být klasifikovaný z hlavního oboru, z tance. Doktoři mi řekli, že jde o pubertální nemoc související s růstem. To se naštěstí potvrdilo a díky tomu jsem dnes v Moravském divadle.

* Do něj jste zamířil až po vojně…

Absolvoval jsem ji ve vojenském uměleckém souboru Ondráš. Více méně ale šlo o rok prázdnin, moc jsme tam toho nedělali.

* První sólovou roli v Olomouci – Dona Josého v Carmen – jste dostal hned ve druhé sezoně svého působení v divadle. To šlo celkem rychle.

Hned když jsem do souboru nastupoval a měl pohovor s tehdejším šéfem baletu Jiřím Sekaninou, jsem mu říkal, že bych chtěl dělat sóla. Že by mě asi nebavilo tančit jen ve sboru.

* Divadlo na chvíli zdánlivě opustíme, kdy jste se stal fanouškem Queenů?

Už jako dítě, asi v osmi letech. Nikdo mě ale k jejich hudbě nepřivedl, našel jsem si ji sám. O tom, že bych mohl ztvárnit Freddieho Mercuryho, jsem samozřejmě začal přemýšlet mnohem později. Konkrétně když jsme v divadle dělali Maškarádu do Chačaturjana (inscenace měla premiéru v roce 2006 – pozn. red.). Já měl jako kníže Zvjozdič knír a šavli, kterou jsem v legraci držel jako mikrofon a zpíval do něj – samozřejmě mimo představení.

* Na podzim v roce 2007 jste se role Mercuryho dočkal, respektive jste se jí dočkal poprvé, a to v inscenaci The Beatles & Queen. To asi musela být velká oslava?

Šel jsem té roli naproti. V době, kdy se začalo v divadle mluvit o tom, že u nás bude Igor Vejsada dělat Beatles, jsem zašel za choreografem, mým současným šéfem Robertem Baloghem, a navrhl mu, jestli by jako druhou polovinu představení nechtěl udělat Queeny. On na to kývl a díky tomu jsem dostal svoji životní roli, splnil se mi můj sen.

* V polovině dubna při premiéře celovečerního baletu Queen – The Show Must Go On se vám ten sen splnil znovu. Požádám o srovnání obou inscenací...

V novém představení je určitě víc času vystihnout Freddieho, ukázat jeho soukromý život, to, co prožíval uvnitř. Ale ani původní představení nebylo špatné, naopak.

* Díky aktuální verzi Queenů jste se setkal s osobním tajemníkem Freddieho Mercuryho Peterem Freestonem. Na co jste se ho ptal?

Především na detaily, které v knížkách a článcích o Freddiem nenajdete. Třeba jak se cítil před koncertem, jestli se na vystoupení těšil, jestli měl trému. Tedy na jeho vnitřní pocity.

* O pohyby či grimasy zpěváka jste se nezajímal?

Na to jsem se ptát nemusel, protože existuje spousta videí, klipů a záznamů koncertů Queenů, které mi posloužily jako vzor.

* Kolik času jste u nich při přípravě na novou inscenaci strávil?

Domácí příprava pro mě byla jednodušší, protože klipy s Freddiem sleduju odmalička. Vždycky jsem je doslova hltal. Tím, ale nechci říct, že bych si nic nepustil, studoval jsem zejména detaily typu, jak Freddie chodil, jak se díval do publika, jaká gesta dělal rukama a také jak zpíval, abych se správně trefoval do timingu, když imituju jeho zpěv.

* Stane se někdy, že se zapomenete a začnete na jevišti zpívat doopravdy?

Občas se mi to stane. Naštěstí si to ale brzy uvědomím a nechám toho, aby diváci neutekli.

* Mluvil jste o záznamech koncertů Queenů, díváte se někdy na svoje vystoupení?

Ano a srovnáván je s originálem, s Freddiem. To mi dává možnost svůj projev zlepšit. Řeknu příklad, ze začátku jsem se snažil v představeních bušit jeden pohyb za druhým, díky záznamům jsem si ale uvědomil, že to není ono. Teď jdu cestou, že méně je v tomto případě více.

* Kdybyste mohl do přestavení zařadit skladbu Queenů, která v něm není, která by to byla?

Jako první mě napadá Somebody to Love, našel bych jich ale mnohem víc. Jenže to by představení muselo mít tak čtyři pět hodin.

* Zmínil jste, že Freddie Mercury je vaší životní rolí. Myslel jsem, že pro sólisty baletu bývají vrcholem role v klasice typu Labutí jezero, Louskáček či Romeo a Julie…

Co se týče požadavků na techniku, na preciznost provedení, tak v tom je klasika určitě nejnáročnější. Já mám ale rád i modernější a herecké tituly, v nichž je hodně důležitý projev, představení, v nichž člověk může ukázat divákům, že nejsme jen stroje, které zvedají holky a pořád se usmívají jako princové. Jsem rád, když se můžu na jevišti vyblbnout, užít si to, aniž bych se musel tolik soustředit na techniku. A samozřejmě ten prožitek přenést na publikum, vtáhnout ho do děje. V případě Queenů pro ně vytvořit takový malý koncert této fantastické kapely.

* Máte ještě nějakou další vysněnou roli?

O žádné už nevím. A není to jen proto, že měl a stále mám možnost hrát Freddieho, ale i proto, že mám za sebou celou řadu dalších úžasných roli, třeba Spartaka, Macbetha a Oberona ve Snu noci svatojánské. Takže bych to řekl tak, že jsem otevřený ke každé nové roli a za každou budu rád.

* Na internetu jsem zjistil, že nejste jen sólistou baletu, ale také fitness trenérem. Jak to jde dohromady?

Posilování mě chytlo asi v 15 letech, kdy jsem zjistil, že kromě Freddieho je mým vzorem i Arnold Schwarzenegger. Od té doby jsem měl jen jednu delší, zhruba čtyřměsíční pauzu, kdy jsem v posilovně nebyl. Jestli jde balet a fitko dohromady? Podle mě jde o ideální spojení, bez posilování bych neměl kondičku a sílu. Upřímně, kromě toho Arnolda mě do posilovny přivedlo i to, že jsem v mládí neuzvedl holky, byl jsem kost a kůže.

* Chtěl byste se trénování věnovat po skončení baletní kariéry?

V tuto chvíli to ještě nedokážu říct, zatím odchod neplánuji, určitě je to ale jedna z možností. Zatím si trénováním přivydělávám a taky mě to baví.

* Mluví s vámi lidé v posilovně o baletu, poznávají vás?

Poznávají mě, s baletem si mě ale spojí až na místě. Ještě se mi nestalo, že by za mnou někdo přišel a řekl mi, že si mě vybral jako fitness trenéra kvůli tomu, že tančím v divadle.

Vladimír Onderka

Mladá fronta DNES, 2.5.2016