Moravské divadlo v Olomouci většinu postav Verdiho Rigoletta (naposledy se tu hrál před třinácti lety) obsadilo vlastními silami. Včetně titulní role bývalým významným sólistou souboru Vladislavem Zápražným – zpočátku se zdálo, že jde jen o odměnu za zásluhy, ovšem poté pěvec přesvědčil, zvláště v dramatických pasážích, o svých stabilních kvalitách vokálních i představitelských. Z mladších sólistů zřetelně dominoval Ondřej Koplík jako mantovský vévoda zvládnutou vokální technikou, jež mu umožňovala postihnout výrazové i barevné valéry partu. Dobrý výkon podala také Olga Jelínková jako Gilda, i když jí chyběly větší dramatické akcenty; role Slavíka ve stejnojmenné Stravinského opeře v pražském Národním divadle vyhovovala jejímu lehkému hlasu rozhodně víc. Znělými hloubkami i démonickou barvou hlasu upoutal Jiří Přibyl jako vrah Sparafucile. Dobře vedl orchestr i sbor v modelování dramatického průběhu hudební linie dirigent Petr Šumník a dokázal také zdůraznit krásu melodií.

Pozitivní dojem z hudebního provedení ovšem narušovala „pokroková“ režie Andrey Hlinkové, která někdy jakoby tragický děj i parodovala. Limitující byla také výprava Miriam Struhárové s projekcí historických staveb na mobilní stěny. Tvořily malé buňky, takže se dvorní ples odbýval v pokojících, navíc v bizarní choreografii doslovně a groteskně sledující metrorytmický průběh hudby. Kostýmy i rekvizity měly i symbolickou funkci: Gilda si jako svrchní oděv oblékala vévodův plášť, nakonec se stal pytlem pro její mrtvolu. Také si až lascivně pohrávala s černým pavím perem z vévodova klobouku. Místo postele byly na zemi pohozeny polštáře. Síla Verdiho díla však překonala všechny překážky.

Weberův Čarostřelec v Plzni vyvolává (jistě nechtěný) dojem site-specific projektu. Do neosobního prostoru Nové scény až příliš dobře zapadla inscenace německého režiséra Dominika Neunera (druhdy autora dobrého nastudování Verdiho Otella ve Státní opeře Praha), který si sám navrhl chladnou konstruktivistickou scénu s gigantickým obrazem praděda Kuna v druhém dějství.

Kdyby obraz opravdu spadl, jak se v opeře uděje, mohl by Agátu zabít. Jeho rám pak posloužil jako police k odložení svatebních šatů. Šedivou dekoraci doplnily podobně laděné kostýmy Josefa Jelínka.

Ve stejném duchu, „věcné“, bylo hudební provedení dirigenta Norberta Baxy: bez rytmického i dynamického modelování, bez barevného kouzla a poezie. Richard Samek (Max) a David Nykl (Kašpar) se svých rolí zhostili se ctí – bohužel to nelze říci o Pavlu Horáčkovi (Kuno). Ani Ivana Veberová (Agáta) nepodala zcela vyrovnaný výkon, lepší byla Radka Sehnoutková (Anička). Stručně řečeno – všichni zpívali, jak to šlo. Německá próza s mnoha otevřenými škrty, vpašovaná melodramaticky i do předehry(!), jim ovšem zřetelně nešla, byla sotva jakž takž odmluvená. Navíc vinou kostýmu, ale i hereckého projevu Veberové, vznikl dojem, že je Max zamilován do své tety, nikoli do mladé dívky Agáty.

Dvě otázky: Proč se za této konstelace souboru Čarostřelec vůbec hraje? A když už, proč ne v historické budově? Výsledným dojmem byla absolutní negace díla! Už na premiéře jsem slyšel zklamané hlasy diváků. Přitom právě z Plzně kdysi přicházívali významní šéfové opery Národního divadla (Kovařovic, Talich).

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v historické budově léta nehranou komickou operu Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ (naposled v roce 1952 v Opavě). Libreto je vystavěné na konvencionalizovaných situacích německé frašky o nespokojeném ševci, který se na jeden den stane princem pro zábavu opravdového vládce panství. Mladší Smetanův současník je zhudebnil spíše obrozenecky, písňově a v tanečních rytmech, vymyká se pouze árie prince se sólovými koloraturami, svého času vysoce hodnocená. Dobová kritika byla dílem při pražské premiéře roku 1872 nadšená.

Soudě dle programu může českobudějovická opera obsadit Zakletého prince vlastními sólisty. Aleš Voráček (švec Toník) byl sice pořád velmi hlasitý, ale roli zvládl dobře. S výjimkou „zázračně“ strefeného konce koloratury byl velmi uspokojivý i Martin Štolba (princ Miroslav). Michal Pavel Vojta (obecní syndik Brk) správně pěvecky podtrhl komický typ, upomínající vokální stylizací na pozdějšího purkrabího v Dvořákově Jakobínu. Pavel Klečka (Doktor Zimotřas) uplatnil tentokrát svou oblíbenou a osvědčenou hlasovou i hereckou komiku s mírou.

Miroslava Veselá jako Toníkova matka sice působila dojmem jeho starší sestry, nicméně zpívala dobře. Kristýna Vylíčilová perfektně zvládla pěvecky i herecky postavu Evičky, Toníkovy nevěsty – včetně převlekové epizody na zámku. Také Romana Strnadová podala jako Komorná velmi respektovatelný výkon. Orchestr i sbor pod taktovkou Jana Bubáka svým výkonem přispěly k pozitivnímu dojmu z provedení.

Na scéně Pavla Krejčího, vtipně využívající točny, režíroval Miloslav Veselý s lehkým nadhledem a velkým smyslem pro pointování situací. A využil skoro zapomenuté postupy (jako mimované reakce sboru). Bylo zřetelné, že všichni interpreti hrají s chutí a zřetelně, prozaické shrnutí děje před každým aktem bylo proto zcela nadbytečné.

Jan Dehner