Poetická, velkolepá i přebujelá. Spící krasavice vnesla do Moravského divadla něhu i pohádkovou naivitu

1. 4. 2014 / Napsali o nás
Skalní milovníci baletu mohli být spokojeni. Dvě a půl hodiny pohádkového tančení, působivé výkony, blyštivě oslnivé kostýmy, ale také krásné kulisy, hemžení nespočtu postav... prostě poetika se vším všudy. Moravské divadlo přivítalo v pátek a podruhé také v sobotu premiéru Spící krasavice. Pohádkový balet v podání olomouckého baletního souboru 124 let starému původnímu zpracování ostudu neudělal. Velkolepost, působivost a pohádková něha ze Spící krasavice přímo sršely. Dvě a půl hodiny hemžení, ačkoli velmi půvabného, však byly při pátečním večeru nemálo náročné. Nejen pro tanečníky.

Taneční výkony, které v pátek Moravské divadlo a s ním i zaplněné hlediště shlédlo, si jistě zaslouží nemalý obdiv. Dvě a půl hodiny vypětí se vší elegancí a pompou musely zejména představitele hlavních rolích stát litry potu smísené snad i s krví. Vypětí vydržet až do konce se jistě na straně diváka a na straně tanečníků nedá srovnávat, přesto si troufám vyslovit doporučení – příště raději zkrátit.

Přes veškeré půvaby, které baletní zpracování Šípkové Růženky přineslo, jsem se nemohla ubránit pocitu, že představení, co do své délky, poněkud zbytečně přesluhuje. Obzvláště když příběh vygraduje v druhém dějství, ale poté vám tvůrci servírují ještě třetí, oslavné, rozverné a z velké části zbytečné. Spící krasavice je však pohádka se vším všudy – spanilá, něžná a přes veškerou pompu rozhodně není strhujícím dramatem. Děti okouzlí, znalce osloví svou náročností a běžného diváka oslní svou velkolepou výpravou. Na první pohled upoutají zejména kostýmy, využití barevných kontrastů, silný dojem zanechávají bohaté třpytivé doplňky, které budí pohádkový dojem urozenosti a luxusu, který zřejmě k pohádce patří. V tomto směru si jistě nemalou pozornost vysloužilo pojetí zlé víly Carabosse v podání Jeleny Illiny, která tak díky temnému tónu, který jí byl po vizuální stránce propůjčen, byla zcela nepřehlédnutelná. Její ztvárnění zla doprovází temné netopýří stíny a nepřehlédnutelnost ji zajišťuje stylový příjezd na scénu v temně nastrojeném vozidle se stejně temným doprovodem a ponurým osvětlením – budí tak dojem skutečné zlověstnosti. A tak kontrast s pastelovými barvami princeznovské něhy, laskavosti a křehkosti hodných víl působivě vypráví, co se na scéně právě odehrává. Místy však dynamika ztvárnění příběhu opadá, ale pohádce to ani nelze mít za zlé.

Naštěstí notoricky známý příběh je jistotou, že divák, ač v příběhu beze slov, nebude zmaten. Ovšem, pokud byste snad čekali, že příběh vyvrcholí kouzelným polibkem, který zlomí čáry černé magie a opona se nad spanilým párem za doprovodu fanfár uzavře s pohádkově-filmovým koncem – zbytek si milý diváku domysli, ten bude překvapen. Po prologu, kdy se slaví křtiny malé princezny Růženky a zlá víla ji prokleje, následuje druhé dějství. Princezna slaví už šestnácté narozeniny. Zlá kletba se naplní. Dobrá víla kletbu sice nemůže zrušit, uspí však zámek na dlouhých sto let. V druhém dějství se na scéně objevuje krásný princ Florimond. Polibkem probudí svou lásku a s ní i celý zámek. Kletba je zrušena. V tomto momentě však pohádka stále nekončí. Máme tu ještě třetí dějství. Šťastný pár slaví svatbu a na scéně se objeví i postavičky z dalších pohádek. Jejich rozvernost a hravost jsou nakažlivé, takže i divák se zasměje, obzvláště při dovádění Kocoura v botách a Bílé kočičky.

Na co však nelze zapomenout, je vzdát hold představitelům hlavních rolí. V pátek zatančili Yui Kyotani jako princezna Růženka a Ivo Jambor jako princ Florimond. Svého nesnadného partu se zhostili s grácií tak, jak se na prince a princeznu sluší. Je fakt že, exotické vzezření Yui Kyotani s havraními vlasy v roli Růženky, může působit rušivě, ovšem jakmile se zahledíte a vžijete do jejího tanečního nasazení, rušivý dojem zmizí a nahradí jej obdiv. Ivo Jambor, alias princ, přesvědčivě nejen zatančil, ale, jak se zdá, s rolí prince by se uměl ztotožnit i mimo divadelní prkna.

Pochvalné slovo a uznání však nepatří pouze tanečníkům v rolích pohádkových postav, ale také těm, kteří usedli za hudebními nástroji k doprovodu pohádky od Petra Iljiče Čajkovského v Moravském divadle pod taktovkou Tomáše Hanáka. Díky nim Spící krasavice v Moravském divadle důstojně naplňuje význam slova "krása“.

Balet Spící krasavice je pohádkovou přehlídkou postav, poetického příběhu se šťastným koncem a zejména velkolepé výpravy propracovaných kostýmů, kulis a náročných baletních výkonů hlavních tanečních představitelů. Technicky náročného diváka potěší, laik však musí počítat s nadmírou něhy a poetiky vlastní dětské pohádce. Zda však děti v případných rolích diváků vydrží sledovat až do konce, si neumím představit. Délka totiž potrápí i dospělého diváka.

Martina Burýšková

Olomouc.cz, 31.3.2014