Klub Moravského divadla v Olomouci plní modrý cigaretový dým. Herci popíjejí kávu, povídají si nebo si opakují role a chystají se na zkoušku. Pro mnohé z nich je to celkem zásadní místo. Právě tady totiž jejich pracovní den začíná a většinou i končí. „Život v divadle je celodenní, včetně noci. Pro herce většinou začíná u kávy a od 9.30 je čeká zkouška. Ti, co si myslí, že hrajeme jen večer a přes den se nudíme, se mýlí. Musíme přece taky někdy zkoušet,“ říká s úsměvem herečka a moje průvodkyně Ivana Plíhalová. Típne cigaretu a míříme na jeviště. Hostující režisér Robert Bellan zde právě zkouší novou hru z pera britského dramatika Martina McDonagha, Poručík z Inishmoru. „Je to drsná groteska, v duchu filmů Quentina Tarantina. Bude stříkat i krev, ale je to moc dobré. Premiéra bude 7. května,“ říká režisér.

Zkouška se nemůže obejít bez režiséra, herců a rozhodně nesmí chybět inspicientka. Při představení je před zraky diváků schovaná naproti nápovědě. Inspicientská bouda, jak jí herci říkají, je totiž zásadním pracovištěm. Řídí se odtud celé představení. „Inspicientka volá na jeviště herce, techniku, kontroluje přestavbu, dává znamení zvukařům a osvětlovačům. Je to takové naše řídicí centrum NASA. Musí to dělat hodně precizní člověk,“ pokračuje zkušená herečka.

Opouštíme jeviště, míjíme rekvizitárnu, kde jsou uložené věci k aktuální potřebě, a vydáváme se do spletitých chodeb. „Před rekonstrukcí to byly zastaralé, tmavé prostory, sice s dvorkem, ale ten byl zaplivaný a špinavý. S tím, jak to vypadá teď, se to vůbec nedá srovnat. Je tady světlo a čisto,“ vzpomíná Ivana Plíhalová. Mezitím jsme přišly k vlásenkářkám, které mají na starost paruky.

Všechny si je samy vyrábějí. „Nejčastěji paruky děláme z asijských vlasů, jsou těmi nejkvalitnějšími. Rokokové paruky se zase dělají z buvolího chlupu, který je dobře tvarovatelný, a máme i silonové paruky,“ vysvětluje vedoucí vlásenkárny a maskérny, Lenka Zbořilová, vyučená vlásenkářka.

Krátké chodby lemují všude zrcadla. Přímo nezbytná jsou ale v krejčovské dílně. Moravské divadlo má dvě, pro pány a pro dámy.

Ve chvíli naší návštěvy si operní pěvkyně Magda Málková zkouší modrozelené šaty pro představení Kouzelná flétna. „Pokud je to současná hra, tak se oblečení kupuje a upravuje.

Pokud je hra dobová, tak musíme kostýmy šít.

Aktuálně mezi nejnáročnější kousky patří ploché korzety,“ říká Ludmila Odstrčilová, vedoucí dámské krejčovny. Nechceme dámy dlouze rušit a přesouváme se opět do nižších pater. Míříme do šatny činohry. Přímo před zrcadlo, kde Ivana Plíhalová běžně sedává. „Střídám se na jedné židli se sólistkou opery, Zdeňkou Mollíkovou. Platí pravidlo, že šatna patří tomu, kdo je ten den na jevišti,“ vysvětluje herečka a rtěnkou si přetírá rty. Na stole má fotografii svých dětí a taky několik drobností, které dostala k premiérám.

„Říkáme jim zlomvázky. Jsou to drobné dárečky, které se dávají před premiérou. Herci se snaží, aby se zlomvázek tematicky vázal ke hře. Takže například typickou drobností ke hře Kámen je kamínek. Ale záleží na tom, jakou kdo má fantazii,“ usmívá se Ivana Plíhalová.

Opouštíme šatnu a míříme opět ke klubu, kde se už naše cesty rozcházejí.

Petra Pášová