Libretem, které vzniklo roku 1928, operu opatřil švýcarský prozaik a antroposof Albert Steffen (1884-1963). Svým dílem navazuje na ideje rakouského filozofa Rudolfa Steinera, jenž je autorem následujícího výroku: „Coby antroposofii označuji vědecký výzkum duchovního světa, který prohlédá jednostrannosti pouhého poznávání přírody i jednostrannosti obvyklé mystiky a který, než se pokusí proniknout do nadsmyslového světa, nejprve v poznávající duši rozvíjí síly, které běžné vědomí ani běžná věda nepoužívá a které umožňují do něho proniknout." Pád Antikrista je dokonalým ztělesněním této myšlenky. Není divu, že v kontextu vzmachu nacistické éry v Německu tento opus zarezonoval s životním postojem rodáka ze Slezska a pozdějšího pražského německo-židovského skladatele Viktora Ullmanna.

Pád Antikrista je mnohovrstevnatou, apokalyptickou vizí vlády Regenta, který si nárokuje právo zbavit lidstvo závislosti na přírodě a „božských silách".

Regent (předobraz Hitlera) uvězní Technika, Umělce a Kněze. Technik jeho svodům podlehne a sestrojí kosmickou loď, která má spoutat sílu slunce. Kněz začne pracovat na novém kultu, který má kamení přeměňovat v chléb, a Umělec má oslavit Regentovo dílo a věčný „mír".

Umělec však v kobce skrze utrpení těla zažije rituální iniciaci, sjednocení mikrokosmu a makrokosmu. Vyřkne okultní „Ich bin" a prohlédne pravou podstatu diktátora a tyrana, jehož blížící se triumf střídá hukot hroutící se kosmické lodi. Regent je odhalen jako Antikrist a jeho pád k zemi s sebou strhne i hvězdy. Všichni tři ruku v ruce (věda + náboženství + umění = antroposofie) svorně a bratrsky odcházejí.

Život Viktora Ullmanna se tragicky uzavřel v koncentračním táboře v Osvětimi v říjnu 1944.

Michal Bureš