Otou Pavlem byla otevřena experimentální scéna Moravského divadla

www. moravskedivadlo.cz, autor: Bohumír Kolář (RECENZE)

Čtvrtek s datem 27. říjen se stal pro olomoucké divadlo dnem významným. Jednak tím, že toho dne byl i v Olomouci připomenut Mezinárodní den divadla, ale i nenápadným otevřením nestálé experimentální činoherní scény v budově Žerotína ve Slovenské ulici, na níž byl vůbec poprvé v pojetí brněnského režiséra Lukáše Riegra uveden soubor zdramatizovaných povídek Oty Pavla pod názvem Dohráno s Otou Pavlem.

Mezinárodní den divadla byl ozřejměn šéfem činohry MDO Roman Groszman, jenž před činoherním představením přečetl poselství, napsané z podnětu Mezinárodního divadelního institutu kanadských teatrologem Robertem Lepagem. Byla v něm zdůrazněna nezastupitelnost divadla pro porozumění mezi národy.
Výběr zdramatizovaných povídek přiblížil divákům životní příběhy a osudy gymnastky Evy Bosákové, cyklistů Jana Veselého a Jana Kubra, polského cyklisty Tolka Piotrowského fotbalového brankáře Pavla Kouby a horolezce Zdeňka Bendy, vlastně jeho matky Marie Bendové. Na osobnostech vrcholového sportu demonstroval Ota Pavel složitost a konfliktnost života sportovce a věrohodným způsobem naznačil, jak rozdílná je mnohdy záviděná popularita a životní realita. Nebyl by to Ota Pavel, kdyby zůstal na povrchu problému a neukázal, co se všechno může ve sportu stát, co sportovce může potkat.
Tvůrcům divadelní inscenace se podařilo svět sportu představit tím, že divákovi umožnili sugestivní pohled do jeho zázemí. Kdo se vžil, prožil několik osudů, bezpočet situací, tu dramatických, tu komických, mohl se zasmát absurditám, projít se po hraně mezi absolutním vítězstvím a deprimujícím koncem, mohl poznat nevděk, nepochopení, setkat se s absolutní absencí lidské empatie, ale i se zaplavujícími vlnami všeobecného obdivu... To všechno ke sportu patřilo a patří. Komičnosti bylo víc, a tak představení bylo především pohlazením...Pět vtipných minidramat bylo postaveno na genialitě Oty Pavla, ale do každého z nich bylo vloženo slušné množství divadelního kumštu s velmi konkrétními nároky na fyzičku, intelektuálního zázemí, schopnosti. V mnoha směrech tak diváci poznali, co dosud nevěděli: že například dramaturg činohry Miroslav Ondra je schopný muzikant i zpěvák, že Jaroslav Krejčí určitě nestál v brance poprvé, dokonce se chtělo věřit, že salta nebyla pro Ivanu Plíhalovou ničím neznámým. Přesvědčivě své role cyklistů zvládl jak Zdeněk Svobodník, tak i Petr Kubes. Vlastu Hartlovou po třech malých rolích v Omylu, Na cestě k Vratisklavi a ve fotbalové epizodě vynesla na Parnas nezapomenutelná role Marie Bendové. Zřejmé bylo, že herci nejen dobře „hráli“, ale že si i dobře „zahráli“. Ten pocit jevištního uplatnění byl zřejmý, všichni diváci ho ocenili.
Olomouc má natolik velké divácké zázemí, že by se představení Dohráno s Otou Pavlem, mohlo dočkat mnoha repríz.
Bude k tomu třeba nejen dobré propagace samotného divadla, ale hodně sil k překonání současné nechuti k předlistopadové literatuře, s níž zaniká, co má ještě sílu oslovovat.

28.3.2008