Ullmann vycházel z utopické antroposofické filosofie Rudolfa Steinera, jeho názor však komunikuje s Havlovým Slovem o slově či s Mocí bezmocných.

První české jevištní uvedení Ullmannovy opery tedy přišlo ve správný čas, jenže jen na objednávku židovské obce k zahájení olomouckých Dnů židovské kultury. Před půldruhým rokem tu na podobnou společenskou objednávku poprvé uvedli Pololáníkovu duchovní operu Noc plná světla – libreto napsal světící biskup olomoucký Josef Hrdlička. Sympatické počiny, ani jeden však nezapadá do logiky zdejší opery – už na premiéře Pádu Antikrista bylo hlediště řekněme poloplné. Potenciál pro umělecké výboje však v souboru je, jen ho využívat pravidelně.

Ještě mimořádnější je však ve zdejší obvyklé jevištní popisnosti režie J. A. Pitínského, zvlášť v první části opery poetika až příliš výtvarně a pohybově exaltovaná a abstraktní v barvitém symbolickém vizuálu scény a kostýmů. Pitínský spolu s Natašou Kraus v duchu antroposofické filosofie využili v pohybu a gestech pěvců metodu eurytmie víc ku prospěchu estetiky než výpovědi inscenace. Druhá část rozehraná už konkrétně významově je vstřícnější a správně podporuje dlouhou hudební evoluci, jíž Ullmann gradoval zničení Antikrista – padá z nebe ve stroji zkonstruovaném Technikem za zvuků chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Ullmann byl totiž přirozenou součástí česko-německo-židovské pražské kultury, studoval u Schönberga, pracoval v Německu i ve Švýcarsku, ale znal a ctil české dějiny a hlavně se cítil členem české hudební moderny ve vazbě především na Aloise Hábu (Pád Antikrista má společné znaky s Hábovou operou Přijď království Tvé), Josefa Suka (v Pádu Antikrista cituje motiv smrti z Radúze a Mahuleny) a dalších – dnes málo známá kapitola česko-německého soužití nejen v hudbě, vždyť Ullmannova obava z odlidštěného technického pokroku těhotného válečnou mašinerií je zjevně z čapkovského rodu. Hutně souvislosti v programu vysvětlila Vlasta Reittererová, Muzeum umění Olomouc také k premiéře vydalo její překlad libreta a také Ullmannova deníku ve verších Cizí pasažér – v tomto smyslu olomoucké uvedení výjimečné opery není vůbec náhodné!

Smysl projektu stvrzuje mimořádná kvalita hudebního nastudování. Ullmann přes modernistické inspirace nerezignuje na tradiční hudební jazyk, žádné povinné experimentování, jímž donedávna trpěla soudobá hudba, neboť se skladatel chce a potřebuje se svými posluchači opravdu domluvit o důležitých konkrétních věcech! O to kontrolovatelnější je kvalita nastudování. Miloslav Oswald přiměl operní orchestr k ohromující preciznosti v souhře, ve zvukových barvách, v kvalitě provedení hráčských partů, na kráse jejich zvuku tu hodně záleží, stejně tak na detailní dynamice dosahující na mohutná fortissima. Provedení objevilo nádhernou ryzí skladbu, emotivní a zvukově atraktivní. Ullmannova hudba pod Oswaldovou taktovkou proti nastudováním v Bielefeldu (1995 světová premiéra), Hofu a Stralsundu (2007–2008 péčí právě zemřelého režiséra Antona Nekovara, z koprodukce s Národním divadlem tehdy sešlo) trochu zlyričtěla a díky menšímu provozovacímu aparátu i zkomorněla (zejména ve sboru), není to však vůbec na škodu. I sólové party znějí v Olomouci přirozenější zpěvností. V titulní roli nastudování vévodí Václav Málek přesným obrazem arogantního demagoga, zpívá s emocí i strhující expresivitou. Milan Vlček provedl Umělce překvapivě sebejistým hlasem v přesném komorním zcivilněném hereckém výrazu, Michal Pavel Vojta zase jednou ukázal výraz nenásilným provedením Kněze, podobně pojal úlohu Technika Martin Štolba. Jiří Přibyl z menší postavy Hlídače učinil hodně působivou kreaci.

Olomoucké nastudování Pádu Antikrista imponuje. Bude k vidění v Praze na festivalu OPERA 2015.

Josef Herman