Rigoletto rozhodně není námětem jednoduchá opera – tento šašek ochotně přisluhuje mocným a je otázka, nakolik může vzbuzovat lítost, že se mu nepodařilo svou vlastní dceru Gildu ochránit před zvráceností okolního světa. Tyto souvislosti s generacemi rodičů, kteří vlastně dobrovolně kolaborovali s vládnoucími režimy, a snažili se své ratolesti před drsnou realitou za hradbou soukromí ochránit, bylo možné z inscenace dovodit tak, že hrbáč Rigoletto v pojetí inscenátorek nemá hrb - jeho deformita není fyzická, ale je skryta v duši.

Rigoletto utopený v neoprénu

Jinak ale nastudování mladé režisérky Andrey Hlinkové působilo herecky jako obstarožní – v toporných neoprenových kostýmech ve střihu inspirovaných spíše španělskou než italskou renesancí ani nešlo nad rámec jednotvárného máchání rukama víc dělat – lhostejno zda se takto chová Vévoda, Rigoletto nebo Sparafucile. „Vrcholem“ akcí bylo neustálé vylézání na křeslo. A snaha o moderní výtvarné řešení, ve kterém byl prostor jeviště rozčleněný sadou krychlí, byla spíše medvědí službou. V takto stísněném prostoru se nadčasový příběh šaška v neohrabaných neoprenových kostýmech „utopil“.

Devízou olomoucké premiéry bylo skvělé obsazení rolí Gildy, Vévody i Sparafucila. Olga Jelínková obsáhne jak v odlehčených koloraturách dívčí nevinnost, tak dramatické scény, ve kterých Gilda obětuje své lásce život. Tenorista Ondřej Koplík má pro Vévodu suverénní výšky a kantilénu. A Jiří Přibyl pro Sparafucila ony temně zlověstné hloubky nájemného vraha. Jenže – hlavní postavou této opery přece jen zůstává Rigoletto. Při vší úctě a velkém obdivu k Vladislavu Zápražnému, který třicet let patří k zásadním oporám olomouckého souboru pro první barytonový obor, dnes je jeho Rigoletto spíše vzpomínkou na jeho dřívější excelentní výkony. Podporu měl ovšem v orchestru pod spolehlivým vedením Petra Šumníka.

Moravské divadlo má novou inscenaci, která se jistě přitáhne zájem publika. Pamětihodnou se ale nestane.

Hodnocení 70%

Helena Havlíková