Opera jako politický manifest

13. 3. 2017 / Napsali o nás
Dramatické umění odjakživa patřilo – společně s literaturou – k cenzurně nejpalčivějším oblastem. Platilo to ostatně i o činnosti meziválečného Osvobozeného divadla. Stejně tomu bylo i v poválečném »demokratickém« euroatlantickém západním světě. V Americe stejně jako v západní Evropě.

Jedním z typických příkladů nepochopení bylo premiérové neuvedení jednoho z vrcholných hudebně-dramatických děl 20. století, opery Řecké pašije od Bohuslava Martinů (1890-1959). Skladatel dílo komponoval s vypětím všech ubývajících životních sil, jeho dny se totiž nemilosrdně blížily k finále. Snad i proto měl tvůrce k tomuto opusu vztah přímo niterný – stejně jako ve 30. letech minulého století k Juliettě. Nešlo jen o staromilskou nostalgii, jako spíše o vědomí, že ve svém operním epilogu hudební svět obohacuje dílem srovnatelným s tvorbou Čajkovského, Verdiho, Wagnera a dalších velikánů. Tvůrčí impozantností a prokomponovaným způsobem jsou totiž Řecké pašije ojedinělé. Operu Martinů komponoval v závěru svého života na vlastní libreto podle pokrokově (až levicově) laděného románu Kristus znovu ukřižovaný. Knihu napsal známý spisovatel Nikos Kazantzakis. Snad i tato tematická orientace způsobila Martinů jedno z jeho nejbolestnějších zklamání, když premiéru v Anglii neprovedli. Mimořádné opus totiž měla po dokončení (1957) uvést ve světové premiéře londýnská Královská opera Covent Garden, vedená v pozici hudebního ředitele světoznámým dirigentem Rafaelem Kubelíkem. S autorem se dlouhodobě důvěrně znali. Leč ani prestiž slavného skladatele, ani věhlas dirigentův nedokázaly zvrátit rozhodnutí vedení londýnského proslulého operního domu. Uvedení velkolepé kompozice bylo na poslední chvíli byrokraticky odmítnuto! Inu, »demokratická« cenzura… Asi jako v Junkově nedávno vydané knize o skladatelově rodné Poličce či v Kapustově nevěrohodném překrucování historických pravd o některých událostech s hudebníkem světové pověsti spjatých.

V dalším dvouletém období podrobil Martinů rozměrnou partituru Řeckých pašijí razantním úpravám. Vytvořil vlastně dílo podstatně odlišné, ovšem neméně dokonalé. Provedení se však nedožil, zaznělo až posmrtně. Naše operní scény uvádějí právě tuto druhou verzi. Je nazývána »curyšská«, protože světová premiéra se konala ve švýcarském Curychu (1961). Právě tuto verzi vybralo k nynějšímu nastudování Moravské divadlo Olomouc (MDO) i s původním českým překladem Evy Bezděkové. Tematika díla, vypovídající o mezilidských vztazích, odmítavých averzích, farizejství i jiných charakterových stínech, je trvale oslovující. Režisér Jan Antonín Pitínský si to ve svém nynějším nastudování uvědomoval. Dílo tedy stále mocně oslovuje. 

(the)

Haló noviny, 13.3.2017