Hlavním cílem inscenace Odysseus bylo bezpochyby ukázat, co se děti naučily v hodinách baletu, a dát jim příležitost zatančit si na jevišti velkého divadla po boku členů baletního souboru. Z tohoto záměru vycházela i koncepce celé choreografie – nebyla nijak komplikovaná, jednotlivé obrazy byly vždy uvedeny mluveným slovem vysvětlujícím, co se na scéně odehraje. Našla by se tedy řada kladů, ale představení mělo i své slabší stránky.

Začněme tím pozitivním. Ačkoli byl Odysseus postaven jako dětský program, autoři se rozhodli ho pojmout s velkolepostí srovnatelnou s premiérou „opravdového“ baletního titulu – a to včetně výpravných kostýmů a scénografie, originálně upraveného hudebního doprovodu a délky odpovídající celovečernímu kusu. Pro děti jistě znamenalo vystoupení na prknech, která znamenají svět, velikou motivaci – ta byla patrná z jejich výrazu a nadšení, které se šířilo divadelním sálem. Svou úlohu v Odysseovi dostali tanečnice a tanečníci od nejmenších až po nejstarší. Někteří si vyzkoušeli sólové party, jiní tančili ve sborových scénách.

Některé výjevy malým tanečníkům vyloženě seděly a odpovídaly jejich schopnostem, v některých pasážích jsme však mohli vidět typický rukopis choreografa, se kterým si však děti ještě neuměly poradit a provést prvky technicky čistě. Dalším elementem vyvolávajícím pochyby byl hudební doprovod. Jakkoli výběr záleží na vkusu autora, hudba v Odysseovi se blížila hudbě filmové, epické, často bez jasného rytmu a frází, což se odrazilo i na tanečních výkonech – orientovat se totiž v takovémto hudebním doprovodu je poměrně náročné. Nehledě na to, že po celou dobu představení zůstával v podobném duchu, takže působil poněkud monotónně. Dále by se daly najít nelogické dramaturgické odklony – některé postavy se zjevily, aniž by byly předtím zmíněny, přechody mezi jednotlivými obrazy působily občas násilně a nepřirozeně. Závěr inscenace v indickém (a ve finálním tanci skoro bollywoodském) stylu vypadal sice efektně, ale především v podání starších děvčat a dospělých umělců, nikoli pětiletých dětí v orientálních kostýmech.

Výkony dětí tanečního studia nelze hodnotit jinak než pozitivně – i přes chybičky dokázaly předvést, co se naučily, snažily se o patřičný výraz (zejména dívky se vložily do rolí námořníků), některé ukázaly krásné dispozice a nadání pro klasický tanec (především sólistky v delších pas de deux). Co se týče členů souboru, ti předvedli standardní, kvalitní výkony, pokusili se nezastínit děti a ukázat čistě provedený tanec. V hlavní roli Odyssea se objevil Lukáš Cenek, jeho ženu Penelopé ztvárnila Sylva Pospíšilová. Další výraznější úlohy získali například Paul Oliver (Aiolos, bůh větru), Kateřina Iranová (žena boha větrů), Damani Campbell Williams (Poseidon, bůh moře), Ema Krajčírová (Poseidonova žena), Dita Salayová (kouzelnice Kirké) či Peter Ondrka a Natalia Polak (král a královna Fajáků). Tanečníci však byli poněkud svazováni choreografií, která sklouzávala k repetování prvků typických pro choreografův pohybový slovník. Pozorný divák mohl rozpoznat úryvky z jiných baletů olomouckého souboru, které našly využití, samozřejmě v upravené formě, také v tomto dětském představení.

Závěrem lze říci, že v Olomouci se klasickému tanci a jeho výuce daří, je podporován Moravským divadlem i městem a oceňován publikem. Odysseus si našel fanoušky především mezi rodiči malých umělců, ale nebyl bez zajímavosti ani pro širší veřejnost.

Tereza Cigánková 

Psáno z představení 29. listopadu 2015 v Moravském divadle Olomouc.