Jak se tanečnice z Japonska ocitla v Olomouci?

Moji přátelé pracovali v olomouckém baletu, dali mi vědět, že se koná konkurz na nové členy. Zajímalo mě to, takže jsem se ho zúčastnila. Už od dětství jsem chtěla tančit v některém divadle v Evropě.

Studovala jste ale v Německu. Jak velká změna to pro vás byla?

O baletní škole v Berlíně mi řekla moje učitelka baletu, u přijímacích zkoušek jsem uspěla a odjela do Evropy. Všechno pro mě bylo nové. Výuka probíhala jen v němčině, ale zase jsem měla velkou podporu, i ze strany studentů a učitelů.

Jak dalece rozdílný je život v Olomouci?

Mám život v Olomouci moc ráda, je to malé město, milí lidé. Máme báječné publikum. Do Japonska jezdím tak jednou ročně.

Váš taneční repertoár je především klasický a neoklasický. Jaký je váš vztah k současnému tanci?

Mám ráda i moderní a současný tanec. Než jsem přišla do Olomouce, pracovala jsem v souboru současného tance. Teď už pět let tančím jenom klasické a neoklasické balety, takže kdybych měla znovu tančit v současných technikách, potřebovala bych hodně cvičit, abych získala zpět ten správný pocit.

Jak studujete novou roli? Je pro vás důležité zjistit podrobnosti o postavě a její psychologii, nebo se nejprve soustředíte na její technické zvládnutí?

Vždy, když studuji novou roli, čtu si znovu a znovu její příběh, i když ho znám. Dívám se na záznamy baletů s různými interpretkami této role, snažím se jí dobře porozumět: co je to za osobnost, jak cítí. V duchu se snažím udržet si tuto představu, když začínám zkoušet. Většinou když začínáme studovat nový balet, jako první se učíme ty nejnáročnější části, učíme se nejprve zvládnout roli technicky, až později se soustředíme na výraz a na detaily.

Na co myslíte, když stojíte na jevišti?

Ze všeho nejvíc se soustředím na svou roli, stále také myslím na tempo hudby, na svého tanečního partnera, na kostým. Protože i když se v představení stane nějaká nehoda, musím tančit dobře až do konce. Někdy musíme na scéně trochu změnit choreografii…

Máte ještě nějakou vysněnou roli?

Můj sen je Taťána v Oněginovi Johna Cranka. Vím, že je to velmi těžká role, ale jednou bych si ji moc ráda zatančila.

A co máte nejraději na roli Kitri?

Těžko říct, mám ji ráda celou, celý balet Don Quijote je krásný. Ale moje nejoblíbenější je variace Kitri v prvním jednání.

Olomouc patří také současnému tanci a divadlu. Byla jste někdy na festivalu Divadelní Flora?

Ještě nebyla, ale když budu moci, chtěla bych se na některá představení letos podívat.

Trošku mimo balet – soubor Farma v jeskyni před rokem vytvořil inscenaci, které předcházel výzkum v Japonsku, věnovali se fenoménu hikikomori. Zajímá mne, jestli jste se někdy setkala s někým, kdo tímto jevem trpěl.

S hikikomori jsem se nikdy nesetkala. Ale v Japonsku je poměrně velké množství lidí, kteří mají psychické problémy, vím také o lidech, kteří se jim snaží pomáhat a kteří se snaží podpořit povědomí o této problematice.

Kdo z choreografů, se kterými jste u nás pracovala, je vám nejbližší?

Vlastně jsem pracovala jen s Hanou Vláčilovou a Robertem Baloghem. Jsou to oba skvělí choreografové, se kterými se mi pracuje dobře, baví mě to a oběma důvěřuji. Hana Vláčilová mne naučila hodně z klasické techniky, vždycky mi dává perfektní připomínky a s její pomocí dokážu technicky růst. S Robertem Baloghem pracuji už pět let, ví o mně vše, jak potřebuji pracovat. Bavíme se o nových částech baletu, když jej tvoří, a tenhle jeho styl práce mám ráda.

Ještě mne zajímá jedno téma. O tanečnících s asijskými kořeny panuje všeobecné povědomí, že i když dosahují excelentních technických výkonů a kralují tanečním soutěžím, je pro ně těžší role prožívat a sdílet je s diváky v úplné opravdovosti. Co si o tom myslíte a jak sama své role žijete?

Určitě kulturní důvody to jistě má. Mnoho lidí v Asii je zvyklých, že v běžném životě emoce vůbec neukazují. Takže pro mnoho z nich je problém pocity, výraz ukázat, a zvláště na scéně. Musejí ukazovat více, než je pro ně obvyklé, normální. Ale znám mnoho profesionálních tanečníků asijského původu, kteří mají na jevišti výborný výraz. Nevím, jak obecenstvo vidí mě, pokud jde o výraz, ale pro mě osobně není těžké ukazovat lidem pocity, protože se dostanu do charakteru postavy.

Lucie Kocourková