V rodině se hudba provozovala laicky a aktivně pro radost. Hodiny klavíru byly tehdy podmínkou všestranné výchovy a muzicírovaní s přáteli bylo samozřejmostí. Hudební talent se projevil navíc i studiem flétny, pro přijetí na konzervatoř to však nestačilo. Během studia gymnázia se pilně připravoval pro obor dirigování, sen věnovat se profesionálně hudbě se začal postupně naplňovat. Na Akademii múzických umění tehdy působily skutečné kapacity jako Smetáček, Pujman, Brock, Doležil či Klíma, kteří vsadili na jeho talent a zejména obrovskou píli, s níž doháněl manko oproti spolužákům připravovaným na konzervatořích. Poté už profesionální dráze nic nebránilo. Vojenskou službu plnil dva roky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a odtud ho osud zavál do opery v Olomouci. Netušil, že to bude na celý život. Divadlo v Olomouci tehdy vedl osvícený ředitel Svetozár Vítek a šéfem opery byl Skřivanův starší spolužák a přítel Pavel Pokorný, který navazoval na působení Zdeňka Rošlera. Olomoucká opera měla v šedesátých letech dobrý zvuk, vždyť v ní začínaly operní hvězdy jako Beno Blachut, Eduard Haken či Ludmila Červinková. Zpočátku plnil funkci korepetítora, od roku 1967 již působil jako dirigent. První příležitost prokázat své umělecké schopnosti dostal v roce 1967, kdy nastudoval Rossiniho Lazebníka sevillského. Pak už šla jedna inscenace za druhou -Čert a Káča, Jakobín, Evžen Oněgin, Prodaná nevěsta. To byly všechno repertoárové tituly, které se dočkaly mnoha repríz, Prodaná nevěsta jich měla rekordních 150. Prostor dostaly i dosud neznámé opery, jako třeba Albert Herring anglického skladatele Benjamina Brittena, s nímž mladý dirigent v rámci svých pečlivých příprav a osobní ctižádostivosti vedl i čilou anglickou korespondenci, včetně pozvání autora na premiéru. Doba uměleckého uvolnění skončila počátkem 70. let, společenským změnám podlehl šéf Pavel Pokorný a povinnost řídit olomouckou operu dolehla právě na Zvonimíra Skřivana, který ji měl vykonávat spolu s Milošem Konvalinkou, jenž ovšem působil současně i v Národním divadle v Praze. Po velmi plodném období, kdy dirigoval mnohé opery světové i české, byl novým normalizačním ředitelem převelen na post šéfa olomoucké operety. Ta byla tehdy samostatným souborem se sídlem v Hodolanech.

Opereta je svět sui generis, svět velkého hudebního bohatství, zejména skladatelů operety vídeňské. Strauss, Lehár, Kálmán, ale i čeští skladatelé jako Nedbal či Friml, ti všichni se objevovali na prknech olomoucké operety, která měla v té době velký ohlas i mimo Olomouc. To byla právě i zásluha Zvonimíra Skřivana, který k práci v operetě přistupoval se stejnou péčí a závažností jako k opeře. Cikánský baron, Noc v Benátkách, Netopýr, Vídeňská krev, Země úsměvů, Giuditta, Hraběnka Marica - to byly vycizelované inscenace, a to nejen po stránce hudební.

V devadesátých letech byly soubory opery a operety v Olomouci spojeny. Tato třetí etapa uměleckého života Zvonimíra Skřivana ho opět vynesla na pozici šéfdirigenta a přinesla mu opět možnosti dirigovat díla světového operního repertoáru. Z mnoha titulů alespoň Verdiho Maškarní ples, Pucciniho Tosku, jednoaktovky Gianni Schicchi a Suor Angelica, Verdiho Traviatu, Ponchielliho La Giocondu, Gluckova Orfea a Eurydiku, Donizettiho Luciu di Lammermoor, Gounodova Fausta a Markétku či Mozartova Idomenea. Všechny byly vysoko kritikou oceňovány, posledně jmenovaná dostala dokonce nejvyšší cenu na Festivalu operních divadel v Praze v roce 1997.

Dirigent Zvonimír Skřivan se stal synonymem poctivé a cílevědomé práce, podložené zásadou ctít autora a odvádět vždy ten nejlepší výkon. To také vyžadoval od všech svých spolupracovníků, pěvců i orchestrálních hráčů. Pro své puntičkářství býval, zejména u posledně jmenovaných, v momentální neoblibě, nicméně většina z nich dodatečně ocenila oprávněnost jeho vysokých požadavků, projevivších se vždy ve výsledku díla. Kolegy zpěváky je dodnes nostalgicky připomínán, ať už pro způsob přípravy pěveckých partů na osobních korepeticích anebo kvůli pověstným „kartičkám", které jim nechával po každém představení za okénkem vrátnice s výčtem chyb, které v daný večer učinili a na které je třeba si dát příště pozor. Tehdy to bylo některým možná k zasmání, dnes k láskyplnému připomenutí si nedostižných starých časů. Vždy jednal, jak sám pravil, v duchu slov svého profesora Doležila, který svým žákům údajně radíval: „Pánové, přátelsky a slušné, ale vyžadujte!" Měl proto rád spolupráci s lidmi, kteří věděli, co chtějí, byli připraveni a nevkládali do inscenací to, co tam nepatřilo, ať už šlo o režiséry či scénografy. Jeho spolupracovníky z řad režisérů byli Václav Věžník, Evald Schorm, František Preisler, Martin Dubovic, Oskar Linhart a další, se kterými vytvořil spoustu skvělých inscenací, jež proslavily olomouckou operu jako divadlo, ve kterém je možné vidět a slyšet výjimečné zážitky na vysoké profesionální úrovni.

Stejně důsledně jako opeře věnoval svoji pozornost a síly baletu. Je to specifická práce, kdy dirigent musí cítit s tanečníky, předvídat jejich možnosti a být jim oporou. Tyto schopnosti jako dirigent měl, a vytvořil tak spoustu krásných baletních představení, které se vryly do paměti olomouckého publika. Bachčisarajská fontána, Kamenný kvítek, Podivuhodný mandarín či Carmen, ale také Rapsodie v modrém či Američan v Paříži.

Výsledky jeho práce mu přinesly několikrát cenu Oldřicha Stibora za nastudované inscenace, Cenu města Olomouce za oblast umění v roce 1988. Hudba jej provázela i ve volném čase, měl rád swing a jazz, orchestry Karla Vlacha či K. Krautgartnera, které mu byly též velkou inspirací, a jak sám říkal, vlastně každou dobrou hudbu.

V roce 2010 byl při slavnostní premiéře nové inscenace milované Prodané nevěsty uveden Zvonimír Skřivan jako emeritní člen do síně slávy Moravského divadla Olomouc. Zemřel 21. listopadu 2014 a zanechal podstatnou a nesmazatelnou stopu v historii olomoucké opery, v níž strávil čtyřicet let plodného života, naplněného krásnou hudbou.

Karla Hofmannová