Domovník jedné z kosmopolitně obydlených bytovek Lomeier (Petr Kubes) zjistí, že v sedmém patře přestává téct voda. Vydá se na rutinní kontrolu vodovodu. Mezitím Fatima (Klára Klepáčková) dychtivě očekává svého milence Kalila (Jiří Suchý z Tábora), který se k ní na mopedu řítí. Řádit s ní. Ví, že její spolubydlící Františka (Tereza Richterová) upadá do zvláštního, hlubokého spánku, z něhož ji nevzbudí absolutně nic. Posledním aktérem „fantaskního deliria“ je soused z vedlejšího domu Petr Karpati (Ivan Dejmal), kterého z pohodlí bytu vytrhne zvláštní nutkání následovat hlas jakési ženy.

Schimmelpfennigův text je komplikovaně vyprávěný ve třetí osobě v kombinaci s mlhavými promluvami představ a snů jednotlivých postav. V celé inscenaci nezazní přímý dialog, postavy na sebe reagují mimoděk. Míjejí se. Jsou v jednom domě, mnohdy i ve stejné místnosti a stále se nemohou jakkoliv domluvit. Každý je uzavřený ve svém atmosférickém snu. Přitom se navzájem neruší v překotném chrlení děje. Takto náročný text vyžaduje „nadstandardní“ zapojení divákovy představivosti a intelektuální aktivity. Zároveň Glaserovo minimalistické aranžmá náročnost textu zvyšuje a minimum dekorací prohlubuje míru abstrakce. Vizuálně i stylizací otevřeně cituje styl chladně precizní německé režie.

Arabská noc se tak vizuálně vymyká scénografickým konvencím a vytváří zcela svébytný svět. Tvoří jej pouze sprchové kouty zavěšené na ocelových lanech, stěny z netkané textilie lemující boční zdi a zadní prospekt. Celému jevišti, kromě strohé výpravy a živelného herectví, dominuje voda. Ta je rozprašovaná během délky celé inscenace tryskami připomínajícími stropní protipožární ochranu a zadržovaná v nádrži rozprostírající se po celém obvodu jeviště k hraně forbíny. Scénograf a kostýmní výtvarník Jaromír Vlček j.h. postavy odívá pouze do nátělníků a spodního prádla. V komplikované struktuře inscenace to zintenzivňuje vizuální brutalitu a živočišnost.

Inscenaci lze rozdělit na dva celky. V první, minimalističtější, jsou herci uzavření do „sprchových koutů“ visících ze stropu. Neustále se nervózně pohupují a vytváří mezi průhlednými zdmi ty nejbizarnější akrobatické kreace. Mnohdy sebou silně smýkají, buší do průhledných ploch či v prenatální poloze podobni ještěrkám visí hlavou dolů (Kalil, když se snaží vyprostit z dočasně nepojízdného výtahu). Centrum formace tvoří jediný nepohyblivý kvádr, v němž také jako v jediném po přední stěně pomalu stéká voda. Tvoří prostor pro Františku – postavu, kolem které se soustřeďují všechna dějová mystéria a podivné úkazy v paneláku. Druhý celek zcela popře první. Jakmile herci „kouty“ opustí, jako by se celý prostor jeviště ještě více otevřel. Energie, kterou herci vložili do akcí uvnitř, tryská více v dynamickém jednání, které jim komplikuje všudypřítomná voda. Ztrácejí v ní rovnováhu, podkluzují na podlaze, máchají se v ní s expresivními gesty. Každým nově vytvořeným prostorovým vztahem vytváří Glaser fascinující obrazy – při nenápadném rozehrávání v kvádrech i při zběsilých kreacích v otevřeném prostoru.

Inscenaci také definuje neustálá gradace. Dějová i vizuální. Čím bizarnější je vyprávění a situace vyhrocenější, tím víc se vrství i jednotlivé vizuální prostředky. Vše vyvrcholí velkolepým finále, v němž jsou všichni aktéři dokonale promáčení a Fatima brutálně završuje svůj vztah s Kalilem. Každá z postav má zprvu nějaké minimální charakteristické gesto, které v průběhu rozšiřuje a zároveň nabourává smýkavými pohyby. Celá formální úhlednost je soustavně rozbíjena. Tvůrci si neustále s přísným vizuálním řádem pohrávají. Stejně jako s diváckým očekáváním. Okamžik, kdy se kvádry otevírají a postavy z nich vystupují, je v podstatě nesmírně napínavý. Úvahy nad tím, kdy konečně „klece“ opustí či čím a jak tvůrci promění atmosféru a tempo, se v průběhu Arabské noci zintenzivňují.

Všechny z postav pojí úžas. Vždy z něčeho odlišného. Kubesova Lomeiera si lze představit jako hektického „chlapíka v monterkách“, který celý den pobíhá po bytech. Obyčejně žasne pouze nad tím, co zase nájemníci spáchali na zařízení bytů. Z nijak neobvyklého výstupu po schodech se ovšem ocitá na poušti, což jeho překvapení zřejmě umocní. Fatima Kláry Klepáčkové je temperamentní, rázná žena. Nebere si příliš servítky. Do pobíhání po schodišti při hledání svého milého vkládá stejnou energii, jako by s ním milostně zápasila. Jiří Suchý z Tábora hraje Kalila také jako temperamentního, avšak oproti milé více živočišnějšího. Když se snaží vymanit z výtahu, jeho motivací k záchraně není docházející kyslík, ale vzrušení, které ho k Fatimě vábí. Dejmalův Karpati je obětí okolností, žasne zřejmě ze všech nejvíc, neb jej k sobě volá Františka, a také asi proto, že se z ničeho nic octne v láhvi koňaku. Nakonec samotná Františka Terezy Richterové je nejzasněnější. Ničemu nerozumí stejně jako všichni ostatní.

V anotaci je Schimmelpfennig přirovnávaný k „Šehrezádě německé současné dramatiky“. Jeden byt – jeden příběh. Celá bytovka tak funguje jako kniha. Pozoruhodné vyprávění se skrývá za každými dveřmi. Martina Glasera uchvátilo vyprávění jednoho z nich na sedmém podlaží. Zkrátka Arabská noc…

Martin Macháček