Na statku na francouzském venkově žije Violéna (Lea Vítková) a její sestra Mara (Barbora Martínková-Polešáková) s Otcem (Jiří Přibyl) a Matkou (Zdenka Mollíková). Otec oznámí, že odchází na pouť do Svaté země a zároveň vyslovuje přání, ba příkaz, aby se Violina provdala za Jakuba Huryho (Petr Martínek). Zde vzniká spor, o Jakuba usiluje Mara. Provdá se za něj, neboť Violéna odchází do vyhnanství malomocných, nakazila se, když ze soucitu políbila Petra z Craonu (David Szendiuch), který, malomocný, se přišel rozloučit. Toto komorní dílo atakuje naši sakrální vnímavost. Claudelův středověký obrázek je totiž hutný jazykem pevné víry a neustálé modlitby. Dramatik a lyrik Pololáník text nepřehlušuje, přitahuje soustředění a pozornost k silnému sdělení. Začíná originálně, sborovým zpěvem Salve Regina, vyhoštění nemocní prosí v „tomto slzavém údolí - lacrimarum valle" o milosrdenství. Sborové Salve Regina, středověká mariánská invokace, pak celý děj opery, napínavý niternou sílou odpuštění, také končí. Tento chorální oblouk klene se jak duha nad celým dílem a má efekt jakéhosi akcentu smíru. Jinak sbor během děje většinou jen na vokálech harmonizuje a zvýrazňuje základní melodickou výpověď. Vrcholnou scénou dramatu je zázrak, který se na přímluvu už slepé Violény stane: o svaté noci, Božím hodu, ji v samotě vyhoštění navštíví Mara s mrtvým svým dítětem v náručí a naléhá, aby její dcerušce vrátila život. Stane se. Violéna poděkuje starobylým hymnickým díkem Sláva na výsostech Bohu a Mara zjistí, že oživlá holčička má teď barvu Violéniných očí. Celá opera je oslavou zákonů Božích, rámovaná středověkým mystériem. Kdo jiný než Zdeněk Pololáník by měl napsat dílo takové duchovní vyhranenosti a co jiného by ve své operní výpovědi měl velebit autor desítek mešních písní a mešních ordinárií. 

Otevřená scéna litomyšlského zámku je odlišná od uzavřeného prostoru divadla, poněkud zanikly vkomponované reálné zvuky kreslící atmosféru, zpěv skřivánka a noční ptáci, stejně jako kostelní zvony svolávající na půlnoční. Noc plná světla je více oratorní než operní, je vědomě víc sledem jednotlivých scének než sumarizovaným výkřikem, úderem, emocí. Je vyprávěním, putováním k finálnímu sdělení milosrdné, umírající Violény -„dobrý konec je korunou dobrého díla". Pololáníkovo zhudebnění nechává promlouvat text, svou hudbou, lyricky lahodnou, jej spíše podkresluje. I „bezbožníka" dokáže takové nemódní, avšak věčné sdělení oslovit. Velkou měrou též zjevným nasazením účinkujících, hudební propracovanost (dirigent Petr Šumník) a ponor do smyslu díla byl zřejmý i na festivalové scéně, kdy je třeba vbudovat lecjakou hereckou a režijní improvizaci. Výprava i kostýmy jsou z dílny Tomáše Moravce, scéna má středovou, kruhovou dominantu, trochu koráb k pouti do Svaté země, trochu středověká věž, jindy azyl malomocných. Kostýmy evokují středověké oblečení, mají i prvky současné módnosti, ideově smysluplné, vizuálně roztříštěné. Režisér Michael Tarant dal té sedmileté kronice rodu divadelnický pohyb s prvky komparsů, pěvci v díle dialogů, rozprav a evokace zbožnosti hrají a zpívají s evidentním ponorem do smyslu díla. Také na festivalovém publiku bylo znát, že příběh dávného mystéria oslovuje i dnes.

Anna Šerých